Prezident republiky uděloval při slavnostním večeru 28. října státní vyznamenání. Výběr osobností byl tentokrát do poslední chvíle tajemstvím, byl však důstojný a citlivý. Nebyli to jako dřív prezidentovi příznivci, nýbrž soubor jmen napříč společností, kteří ji (nejen) v krizových chvílích tmelí.

Co říká zákon o státních vyznamenáních z roku 1994? „Propůjčením nebo udělením státních vyznamenání České republiky jednotlivcům oceňuje stát jejich vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické společnosti, výsledky práce, úsilí o obranu vlasti, hrdinské a jiné výjimečné činy.“

Letošní ocenění, ať už osobně přítomní, v zastoupení nebo in memoriam, tvořili pestrou mozaiku z oblasti vojenské, vědecké, kulturní a dalších. Nelze přehlédnout ani vysoký počet lidí činných v neziskové sféře – ať už jde o oblast lidskoprávních aktivit, medicíny, pomoci handicapovaným i obětem domácího násilí nebo o onkologickou a paliativní péči.

Není ale zvláštní, že charitativní činnost osobností byla definovaná nejčastěji „za zásluhy o stát v oblasti kultury“, méně často „v oblasti vědy“? Nezasloužila by si dobročinnost vlastní kategorii? Odpověď se nabízí sama. Zaprvé jsou kategorie formálně definované samotným zákonem. Zadruhé kultura v širším pojetí znamená způsob organizace, realizace a rozvoje lidské činnosti, zhmotněný ve výsledcích fyzické a duševní práce. Dobročinnost je tedy jedním z projevů kultury společnosti.

Prezident postavil do jedné řady válečné hrdiny, kanonizovaného papeže, vědce, umělce, ale i zdánlivě neviditelné osobnosti, jež neváhají pomoci ani „nejposlednějšímu z nás“. Petr Pavel tím nejen projevil lidskost, ale všem pomáhajícím lidem řekl: Jste hrdinové.

Vyznamenat všechny dobré lidi nelze. Přesto ocenění lidem z neziskové sféry chápu jako velký dík všem, jimž solidarita není cizí. Nemusejí být na titulních stranách novin ani před objektivy kamer. Všichni ti neznámí lidé z různých oblastí života, kteří jsou ochotní nad rámec vlastních povinností investovat čas a úsilí do lepší společnosti, jsou neviditelní hrdinové.

Inspirace pro nás všechny

Krize posledních let ukázaly hrdiny z řad zdravotníků, skautů, dobrovolných hasičů a mnoha jiných. Stačí se podívat do své obce, farního společenství. Mladí kluci, kteří ze dne na den zvládli online vysílání mší. Organizátoři dobročinných kaváren. Každý, kdo bez čekání podal pomocnou ruku lidem v kritické situaci. A neváhám jít dál. Hrdinou je člověk pečující o nemohoucí rodiče, dobrovolník v domě seniorů, matka vychovávající děti. Vše vykonávané při plném zaměstnání, materiálně i společensky nedoceněné.

Vyznamenané osobnosti, které se rozhodly přinášet dobro druhým, naplňují – bez ohledu na vyznání – myšlenku křesťanství. Milovat bližního jako sebe sama. Bezpodmínečně, bez kádrování, bez vstupních poplatků.

Přidanou hodnotou charity je pak kromě pomoci potřebným vlastní satisfakce. Pocit životního štěstí a smyslu. V porovnání mezi jednotlivými státy v indexu štěstí hraje míra solidarity obyvatel významný rozdíl.

Podaná ruka místo ostrého jazyka

Žijeme v čase krizí, čase relativizace hodnot prostřednictvím sociálních sítí. Stáváme se nevolenými soudci druhých, máme silné názory, za něž jsme ochotní bojovat i za cenu ztráty přátelství a rodinných vazeb. Jsme svědky toho, že člověk čerpající informace „ze svých zdrojů“ neváhá poučovat respektované lékaře či vědce. Nestydíme se vyjadřovat k záležitostem zcela osobním, do kterých nám nic není, stejně jako k tématům, o nichž nemáme tušení – od vědy přes národní hospodářství až po historii. Čím jsme hlasitější, tím roste náš pocit svaté pravdy.

Proto mě těší, když společnost umí ocenit, nejen prostřednictvím vyznamenání, všechny ty, kdo raději než ostrý jazyk nabídnou pomocnou ruku. Mohou být inspirací pro nás všechny. Každá podaná ruka totiž zvýší kvalitu života v našem okolí i úroveň celého státu.

Autorka je ekonomka a publicistka, pracuje v organizaci Člověk v tísni a vystupuje na síti X pod hojně sledovaným účtem MarkéTA.