Francouzský prezident Emmanuel Macron varuje západní kolegy: „tváří v tvář Putinovi si nemůžete dovolit být slabí.“ Když nestačí síla slov, musí nastoupit síla ducha a síla zbraní, dodává Macron. Německý kancléř Friedrich Merz s Macronem souzní. Na červnovém summitu G7 jasně vyzval ke „zvýšení tlaku na Rusko“ s cílem zlomit vůli Moskvy pokračovat ve válečném úsilí. „Čas dostat Rusko pod maximální tlak je nyní,“ podotýká britský premiér Keir Starmer.

Co ale skutečně znamená vzývané oslabení Ruska? Kde je nyní Rusko silné a kde jsou naopak jeho zranitelná místa? Čeho se ruská elita obává a může Západ těchto obav využít? Na tyto otázky je třeba odpovědět, mají-li výzvy evropských státníků nabýt konkrétního obsahu. Vždyť bezobsažných velkolepých prohlášení a vzletných projevů jsme od února 2022 už slyšeli přespříliš.

V čem se Rusko cítí silné?

Nejprve se podívejme, kde a proč se Putinův režim cítí silný. Zaprvé Kreml umně konsolidoval velkou část elity i veřejnosti okolo vládnoucího režimu. Dosáhl toho kombinací represí a systematického mnohaletého budování narativu o jedinečné ruské civilizaci, ohrožené hordami valícími se z nepřátelského Západu. Podle výzkumné agentury Levada téměř 90 % Rusů podporuje politiku Putina a tři čtvrtiny obyvatel Ruska jsou spokojeny se směřováním své země. Údajný boj s kolektivním Západem, odehrávající se na Ukrajině, elita vyobrazuje jako pokračování hrdinné Velké vlastenecké války. Rusové musí opět položit oběť, hlásá Kreml, na oltář přežití slavného a svatého Ruska.

Za tímto narativem jsou sjednoceny parlamentní politické strany tzv. systémové opozice. Tato „opozice“ společně pokrývá celé obvyklé politické spektrum. Ruští voliči si tak zdánlivě mohou vybrat. Názorový svár ovšem svádí strany pouze u technických, marginálních témat. V klíčových otázkách o směřování země poslušně hlasují pro linii zvolenou Kremlem.

Skutečná opozice v dnešním Rusku se nemůže chopit moci v rámci běžného politického procesu. Její představitelé proto zvolili exil. Opoziční setkání a iniciativy v zahraničí však mají na skutečnou ruskou politiku téměř nulový dopad. Opozičníci jsou navíc rozhádaní, nejednotní a pro naprostou většinu ruských voličů nedůvěryhodní. I mnozí západní odpůrci Putinova režimu se k ruské exilové opozici staví opatrně. Pamatují si totiž, že poslední Rus, který se navrátil ze zahraničí na vrchol ruské politické moci, se jmenoval Vladimir Iljič Lenin.

Druhým zdrojem pocitu síly nynějšího Ruska jsou nabobtnalé a materiálně dobře zabezpečené silové složky. Armáda, národní garda, bezpečnostní služby a další instituce ruského silového sektoru dohromady spotřebují 42 % ruského státního rozpočtu. Desetina rozpočtu přitom jde na náklady vnitřní bezpečnosti. Kombinací rozsáhlých pravomocí pořádkových složek (a jejich finančním zabezpečením) si režim kupuje své setrvání u moci. Případní odpůrci nemají moc postavit se složkám na odpor a složky samy nemají důvod revoltovat v situaci, kdy se těší velmi lukrativnímu a vlivnému postavení.

Pragmatický globální Jih

Udržení výdajů na silový sektor i spokojenosti většiny obyvatelstva vyžaduje dobrou ekonomickou kondici. Podle dat britského Královského vojenského institutu (RUSI) ruská ekonomika v roce 2024 rostla o 4,1 % HDP, přičemž veřejné finance se nehledě na válečné výdaje těšily nejnižšímu dluhu (15 %) ze zemí G20. V Národním fondu ruský stát navíc udržuje hotovostní rezervu ve výši 1,3 % HDP, jež Kremlu dodává jistotu.

Vedle uměle podpořeného růstu vojenského průmyslu a navazujících sektorů žene ruskou ekonomiku neefektivní, zato stabilní prodej strategických surovin uhlovodíků. Podle dat západních asociací IEEFA a CREA ruské příjmy z prodeje ropy v roce 2024 vzrostly o 6 %, z plynu dokonce o 9 %. Rusko částečně nahradilo plyn přepravovaný potrubím do Evropy zkapalněným plynem (LNG), který nehledě na sankce pokrývá 44 % belgické, 34 % francouzské a 35 % španělské spotřeby. Státy, jež uplatňují sankce vůči Rusku, zaplatily od února 2022 téměř 230 miliard eur za oficiální dodávky ruských energetických surovin; zdaleka největším plátcem Rusku (209 miliard eur) jsou státy EU. Západní podporovatelé Ukrajiny od roku 2022 kolektivně uhradili za energetické zdroje Rusku více, než odeslaly Ukrajině ve vojenské pomoci.

Rusko mezitím již od roku 2014, kdy čelilo prvním sankcím v reakci na anexi Krymu, cíleně snižuje hospodářskou závislost na západních trzích. Nejdůležitějšího obchodního partnera tak pro něj dnes představuje Čína (40 % ruského vývozu), následují Indie, Turecko a Saúdská Arábie. Tyto země zpravidla sledují vlastní politiku vůči Rusku, a jsou tak pro Moskvu spolehlivějšími partnery než konfrontačně smýšlející Washington a Brusel.

Pragmatické partnerství se státy globálního Jihu představuje třetí pilíř silné pozice Ruska ve vnímání Kremlu. Moskva cíleně posiluje a rozšiřuje uskupení BRICS+ jako protiváhu západním uskupením. BRICS+ dnes produkuje okolo 36 % globálního HDP a sdružuje 55 % světového obyvatelstva. Kreml tak věří, že pod vedením Ruska a Číny se postupně nenávratně mění světové uspořádání. Spojené státy a kolektivní Západ, doufá Putin, ztratí dominanci, a Rusko tak bude moci v příštích dekádách provádět nezávislou zahraniční politiku bez obav z vměšování a omezování Západem.

Vnitřní tlak sílí

Slabiny Putinova režimu a současného Ruska z velké části paradoxně odrážejí jeho domněle nejsilnější stránky. Právě tam, kde je dnes Rusko silné, si nemůže dovolit oslabení, chce-li režim přežít u moci. Skutečná zranitelnost Ruska s rozsáhlým jaderným arzenálem není přímo ze strany vnějších protivníků, nýbrž zevnitř země. Rozvrat režimu je proto největším zdrojem strachu vládnoucí elity.

K rozhodujícímu oslabení Putinova režimu může dojít po dvou liniích: ze strany části politickoekonomické elity a skončením skutečné či tiché podpory režimu masami.

Začněme elitou, jejíž část je čím dál nespokojenější s pokračováním války na Ukrajině. Zejména představitelé ekonomických orgánů opatrně zpochybňují smysluplnost této války a varují před jejími hospodářskými dopady na budoucí Rusko. Mnozí činovníci střední úrovně, jichž jsou v ruském robustním státním aparátu desetitisíce, netrpělivě vyhlížejí ukončení sankcí. Chtějí znovu nakupovat v evropských metropolích a posílat děti na západní univerzity. Obavy z této „páté kolony“ prozradil v dubnu ministr zahraničí Sergej Lavrov. Obrátil se přímo k odpůrcům války uvnitř elity a varoval je: „Víme, kdo jste. Sledujeme vás a zatočíme s vámi!“ Mezitím sám Putin čím dál více času tráví s vedením předních ruských státních i soukromých podniků. Musí je opakovaně ujišťovat o stabilitě ruské ekonomiky a ochotě ruského státu firmy podpořit, bude-li třeba.

Udržení ekonomického růstu a stability však začíná být pro ruský stát čím dál náročnější. Případný kolaps by přitom mohl zásadně srazit veřejnou podporu války a režimu, který válku rozpoutal. Během červnového Petrohradského ekonomického fóra mnozí ruští experti otevřeně hovořili o riziku vyčerpání hospodářského růstu. Upozornili, že HDP v prvním kvartálu 2025 nečekaně klesl oproti konci předešlého roku; vojenská výroba dosáhla plné kapacity, zatímco rozmach civilních sektorů brzdí vysoké úrokové sazby; úspory v rezervním fondu jsou nejnižší od roku 2019. Na prestižní konferenci v Putinově rodném městě – za přítomnosti Putina – se tak sálem šířil neklid. Ten neutišil ani prezident, když se chopil řečnického pultu. „Ekonomika nesmí za žádnou cenu klesnout, to se nemůže stát,“ hřímal a mnohé spíše poděsil vážností situace, nežli ujistil. Přidá-li se další růst inflace, relativní popularita režimu se může rychle vytratit.

Chaos, bída a násilí

Rozpad skutečné či zdánlivé jednoty elity i obyvatelstva, který straší Putinův režim, povede k chaosu, bídě a násilí. Ruský veřejný prostor tak pravidelně zaplňují slova národně-bezpečnostního poradce amerického prezidenta Jimmyho Cartera (u moci 1977–1981) Zbigniewa Brzezinského, který volal po rozdělení Ruska na několik menších a slabších nástupnických států. Kreml opakovaně veřejnosti připomíná násilí spojené s čečenskými válkami v devadesátých a nultých letech. Staví se přitom do pozice garanta stability a bezpečí.

Tuto stabilitu Putinův režim ovšem sám narušil rozhodnutím eskalovat válku na Ukrajině. Po více než třech letech válčení a několika set tisících padlých se Kreml dostal pod ohromný tlak sebe sama. Musí dosáhnout maximalistických cílů, jež sám na počátku eskalace stanovil: udržení okupovaných oblastí, neutralitu Ukrajiny a přísné limity pro velikost ukrajinské armády. Vzhledem k rozsahu lidských a ekonomických nákladů války si Putin a jeho tým nemohou dovolit v naplnění těchto cílů selhat. Každé selhání by totiž zásadně posílilo odpůrce režimu. Ti dnes nestojí mimo režim, ale tiše vyčkávají přímo v jeho středu. Zdánlivá síla dnešního Ruska se může stát právě tou silou, která Rusko nakonec smete.

Autor vydal knihu Ztracená země: Příběh moderního Ruska (Host 2024). Působí na University of St Andrews ve Velké Británii.