Církev – moje láska a můj kříž, moje chlouba i potupa, můj osud i otázka,“ napsal Josef Zvěřina v knize Odvaha být církví. V té jediné větě je skoro všechno. Láska i bolest. Vděčnost i stud. Touha zůstat i pokušení odejít.

Když se ptáme, jak si uchovat lásku k církvi ve chvíli, kdy se v ní dějí hrozné věci, nabízely by se rychlé a celkem správné odpovědi. Že jsme všichni hříšníci. Že církev není svatá svatostí svých členů, ale svatostí Krista. Že je třeba odpouštět. Že takoví přece nejsou všichni. Jenže právě tyto věty, byť mohou být teologicky přesné, dnes často působí jako zbožná vata. Jako odpověď, která spíše zakrývá bolest, než aby ji nesla.

Než začneme o lásce a odpuštění

Píšu jako insider. Jako člověk, který je uvnitř církve, jako kněz a řeholník. A právě proto si myslím, že první krok nemá být vysvětlování. První krok má být naslouchání těm, kdo stojí spíše vně. Těm, kdo chodí v neděli do kostela někde v Horní Dolní, poctivě hledají, mají pochybnosti, doma dospívající děti a v práci kolegy, kteří si na církev ani na duchovní neberou žádné servítky. tito lidé mnohdy nesou tíhu našich selhání víc než mnohé církevní autority. Oni musí odpovídat u oběda, u stroje, v kanceláři, doma u stolu. Oni poslouchají poznámky, výsměch, zklamání i oprávněný hněv. A často přitom sami nevědí, co s tím.

Než začneme mluvit o lásce k církvi, musíme vydržet slyšet hořkost. Zklamání. Naštvání. Bezmoc. Ztrátu iluzí. Pocit marnosti z let práce pro farnost, pro společenství, pro něco, co najednou vypadá jako nedůvěryhodné. Musíme slyšet i otázku, jestli má ještě smysl v takové církvi zůstat. Nás uvnitř církve čeká velká dávka naslouchání, soucitu, mlčení a odvahy. A nepodlehnout pokušení k rychlé odpovědi.

Zraněná důvěra

Možná nám na této cestě mohou pomoci fáze, kterými člověk prochází, když se potká s něčím těžkým. Ne jako návod, ale jako mapa, abychom se v takové bolestivé události aspoň trochu vyznali.

Nejprve přichází šok a popírání: „To přece není možné. To se nemohlo stát.“ Je to obrana mysli, která se brání zhroucení. Potom přichází hněv. Někdy oprávněný, někdy bezradný, jindy mířený na všechny kolem. Je v něm pocit nespravedlnosti a absolutní bezmoci. Pak přichází smlouvání: hledání vysvětlení, únikových cest, falešných nadějí, někdy i touha mít situaci znovu pod kontrolou. Po něm může přijít smutek. ticho. Prázdno. Únava. Pocit, že všechno bylo zbytečné. A teprve někde za tím se může objevit smíření. Ne laciné přikývnutí, že se nic nestalo. Ale přijetí reality takové, jaká je, a hledání nového způsobu života.

Tyto fáze nejdou pěkně za sebou. Člověk se mezi nimi vrací, přeskakuje, někdy prožívá několik věcí najednou. Proto je tak nebezpečné chtít po lidech, aby už byli rychle „v pohodě“, aby se tolik neptali, aby odpustili, aby neškodili obrazu církve. Zraněná důvěra se neuzdraví tlakem. Uzdravuje se pravdou, časem a bezpečným prostorem.

Více o společenství

A právě tady se otevírá ještě hlubší otázka: Jaký obraz Boha v sobě vlastně nosíme? Pokud touto bolestí projdeme poctivě, náš obraz Boha už nemůže zůstat stejný. Možná budeme muset na čas méně mluvit o „církvi“ a více o společenství. Méně o instituci, která se hájí, a více o lidech, kteří spolu nesou život. Možná budeme muset opustit obraz Boha jako strážce mravů a znovu objevit Boha živého, který je s námi v radosti i bezmoci, v pravdě i hanbě, v tichu i novém začátku.

Je to cesta k Bohu z periferie. K Bohu na pomezí. K Bohu, který se sklání, odpouští, osvobozuje a někdy se nechá najít i za hranicemi toho, čemu jsme si zvykli říkat církev. Ne proto, abychom církev opustili jako bezcennou věc, ale abychom ji přestali zbožšťovat. Abychom ji mohli milovat pravdivěji.

Jistě můžeme reagovat tím, že utáhneme moralistické šrouby, budeme přísnější, opatrnější, uzavřenější, budeme rigidnější v dodržování pravidel. Ale možná nás čeká něco důležitějšího: nový způsob, jak být svědky živého Boha. Církev, kterou bude možné milovat, která už nebude stejná jako ta předtím. Bude chudší na iluze, ale snad bohatší na pravdu. Méně sebejistá, zato více naslouchající. Méně zaměřená na obranu sebe sama a více na člověka, který stojí před ní.

A možná právě to je dnes Zvěřinova odvaha být církví: neutéct, nezakrývat, neomlouvat zlo, ale zůstat u Krista, u zraněných lidí a u pravdy. Láska k církvi pak nebude slepá věrnost instituci. Bude to bolestná, poctivá a dospělá věrnost společenství, které bude mít šanci být nadějí pro život ve společnosti.

Autor je bosý karmelitán, kněz a rodinný terapeut. Řídí klášter Fortna na Hradčanském náměstí v Praze.