Dnešní vládnoucí strana Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho přišla k moci v roce 2012. Nejbohatšímu Gruzínci se podařilo dát dohromady všechny politické síly, které se stavěly proti tehdejšímu prezidentovi Michailu Saakašvilimu. Někdejší miláček Západu skutečně po vítězné „revoluci růží“ v roce 2004 provedl nejspíše nejúspěšnější reformy na postsovětském prostoru. Podařilo se mu vykořenit korupci, přinejmenším na pouliční úrovni, zmodernizovat státní správu a vůbec dostat Gruzii ze stavu zhrouceného státu do s nadsázkou situace „kavkazského tygra“.

Jenže postupem času se začalo ukazovat, že Saakašvili své hlavní reformy provedl během prvního funkčního období a v těch dalších vycházely najevo jeho autoritářství a bizarní projekty, kdy ve východní Gruzii udělal z jedné vesnice místní Las Vegas, kde se lidé mohli ženit a vdávat díky velmi zjednodušené proceduře, což ve velmi konzervativní gruzínské společnosti nebylo vnímáno příliš pozitivně. Kromě toho se Saakašvili rozhádal s velkou částí svých někdejších souputníků a únava z něj stále narůstala. K jeho cti je potřeba říct, že prohru ve volbách uznal a moc vítěznému Gruzínskému snu předal.

Bidzina Ivanišvili přišel k moci s proevropskou rétorikou – i symbolika jeho strany byla a je v modrožlutých barvách. Je to logické, protože podle průzkumů až 80 % Gruzínců podporuje evropské směřování země. V zásadě slibovali pokračování stejné politiky, jen bez Saakašviliho výstřelků. Postupně se ovšem Gruzínský sen od Evropy vzdaloval. Rychlost to nabralo zejména v posledních dvanácti měsících. Na jaře vláda parlamentem protlačila tzv. ruský zákon. Ten po kremelském vzoru zakazoval „propagandu LGBT“ a přikazoval nevládním organizacím, které získávaly mezinárodní granty, aby se označovaly za zahraniční agenty. Do ulic proti tomuto zákonu vyšly desetitisíce demonstrantů, avšak nebylo jim to nic platné.

Po tomto neúspěchu se zdál být výsledek říjnových parlamentních voleb daný a šlo jen o to, zda Gruzínský sen získá přes padesát procent hlasů. Opozice byla roztříštěná, bez jasného programu. Ivanišvili a jeho lidé vsadili na strašení válkou. Po celé zemi vyrostly obří billboardy s fotografiemi rozbombardovaných ukrajinských měst se sloganem, že nenecháme Gruzii zatáhnout do války. Fungovalo to dobře, hlavně u starší generace pamatující hrůzy občanské války počátku 90. let. Ofi ciálně získal Gruzínský sen 53 % hlasů. Opozice sice okamžitě obvinila vládu ze zfalšování voleb, nedokázala ale předložit přesvědčivé důkazy.

Neférové volby

Aby bylo jasno: volby rozhodně nebyly férové. Docházelo k zastrašování opozičních aktivistů, nátlaku především na zaměstnance rozpočtové sféry, jimž bylo vyhrožováno, že přijdou o práci, nebudou-li volit tím „správným způsobem“. Zatímco celá země byla oblepena billboardy Gruzínského snu, opozice měla problémy najít plakátovací plochy. A tak by se dalo pokračovat. Ovšem nebyly to vysloveně ukradené volby, jak to známe třeba z Běloruska nebo Ukrajiny roku 2004.

Sami opoziční aktivisté přiznávali, že příliš nevěří ve svůj úspěch. „Nechají to vyhnít, prezidentem jmenují nějakého kompromisního člověka, protesty utichnou a příští rok na jaře nás pozavírají a nikdo po nás ani neštěkne,“ říkala mi skepticky na konci října jedna z opozičních aktivistek. Skutečně, počet účastníků demonstrací po dvou týdnech klesl na pár tisíc denně. Ovšem vše změnil gruzínský premiér Irakli Kobachidze, který na konci listopadu oznámil, že Gruzie přerušuje přístupové rozhovory s EU do roku 2028. Rázem byly v ulicích statisíce lidí a protesty neutichly až do okamžiku psaní tohoto komentáře na konci roku 2024.

Připomeňme, že ukrajinský Majdan v roce 2013 začal po podobném prohlášení tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče, že nepodepíše Asociační dohodu s Evropskou unií. Podobná je i motivace protestujících. Ani v jedné ze zemí demonstranti nemají přehnané iluze o fungování EU ani podrobné znalosti o fungování acquis communitaire. Zato velmi dobře vědí, že nechtějí, aby jejich země fungovaly podle ruského vzoru a v područí Moskvy. Nikdo nedokáže předpovědět, čím protesty skončí. Na místě Bidziny Ivanišviliho by ale nejspíše bylo záhodno poučit se z osudu Viktora Janukovyče, jehož neschopnost učinit ústupky ho nakonec stála prezidentské křeslo.

Autor je redaktor Českého rozhlasu a spoluautor podcastu Na Východ!, věnuje se postsovětskému prostoru.