23. 4. 2024
|V pátek jsem se v západočeských Janovicích nad Úhlavou loučil se svým dědečkem, který před pár dny zemřel v požehnaném věku 94 let. S poklidnou atmosférou křesťanského pohřbu na místním hřbitově kontrastoval zvuk laděných výfuků závodních aut – na okolních silnicích se totiž jel závod Rallye Šumava. Nerušilo mě to, přišlo mi to jako dobrá symbióza radosti a smutku. Mému tříletému synovi to navíc pomohlo zvládnout dlouhou smuteční hostinu – čas od času jsme se spolu chodili dívat ven „na závoďáky“. Druhý den mě ale zasáhla zpráva, že hned po první rychlostní zkoušce toho dne pořadatelé celý závod ukončili. Jedna z posádek měla těžkou havárii, při které zemřela jednačtyřicetiletá navigátorka vozu. V tu chvíli se ve mně probudilo vědomí, že nikdo nevíme, kolik života máme před sebou, a proto si važme každé hezké přítomné chvíle. Připomnělo mi to i letošní novoroční den, kdy jsme se v redakci dozvěděli o náhlém úmrtí našeho kolegy Filipa.