Šumavští samotáři mě nepřestávají překvapovat. Čím především? Tím, jak jsou tyhle osobnosti, tedy lidé, žijící programově stranou většinové společnosti, schopny se v ní prosadit. Jaký zájem v nás zas a znovu vyvolávají. Když jsem na Šumavu za lidmi žijícími v lesích a na samotách začal před lety jezdit, předpokládal jsem, že zamýšlená kniha rozhovorů nazvaná Raději zešílet v divočině bude zcela okrajovou záležitostí. Dokonce jsem uvažoval nad tím, vydat ji jako bibliofilii v nákladu pár set výtisků. Knihy se ovšem prodalo přes 60 tisíc kusů, což je v českém kontextu obrovské číslo. Navíc dostala ocenění Kniha roku Lidových novin.

Když slovenský režisér Miro Remo po letech práce letos dotočil stejnojmenný film, věděl jsem, že samotné téma a jeho poctivá empatická filmařina budou rezonovat. Ale že se v karlovarském festivalu dokument prosadí do hlavní soutěže, a že ji dokonce vyhraje, mě nenapadlo ani v nejdivočejších snech. V českém kontextu pak silně rezonovala tragická smrt jednoho ze dvou hrdinů filmu Františka Klišíka jen pár hodin po vyhlášení výsledků... Nepochopitelný a absurdní odchod. V kontextu mezinárodním má ale dosah jen samotný film. Už v tuto chvíli je přijat na několik desítek filmových festivalů po celém světě a v některých celkem vzdálených zemích půjde i do běžné distribuce kin. (Česká premiéra je 18. září.) Jakoby šumavští samotáři snad neměli žádné hranice.

Samotáři, kteří neustrnuli

Bratři Klišíkové, které jsem měl to potěšení poznat nejen při rozhovorech do knihy, ale i při natáčení filmu, byli neohraničeně autentičtí. Nikdy se nestylizovali, ani by to nedovedli. Prostředí jejich domu je pro standardního chalupáře něčím jen těžko akceptovatelným, ale když si vzpomenu na hospodářství svých prarodičů ve vesnici na Vysočině, zas takový rozdíl nevidím. Klišíkové zkrátka jen žili -a Ondra pořád žije - trochu jako naši předkové. Na dvoře smrdí hnůj, plevel se řeší tehdy, když utlačuje plodiny pěstované pro obživu, pro ostré slovo se nejde daleko. Zároveň je tu drsný respekt ke všemu živému („Ať jsou šťastné všechny vnímající bytosti včetně kamene,“ říká ve filmu Ondra) a všeobjímající vědomí transcendentna. Tahle přirozená spiritualita je zachycena více v mé knize než v Mirově filmu, ale i tam se dá minimálně mezi řádky vytušit.

Klišíci navíc setrvávali v další časové smyčce, v mentální příslušnosti k undergroundu, k protikomunistickému vzedmutí mániček a punkáčů na sklonku normalizace. Mladý Ondra s Frantou k tomuto proudu patřili zcela přirozeně - a zůstali tak trochu jeho součástí i ve zralém věku. Knihám a muzice zas tolik nedali - a když už, šlo o kulturu té doby nebo z ní vycházející. Přesto jsou pro mě Klišíci ztělesněním změn. Svět kolem se proměňuje a oni museli vynaložit hodně přičinlivosti, aby si uhájili to své. Aby zůstali stejní, potřebovali se vlastně měnit. Museli být vnímaví k proměnám a reagovat na ně. Neustrnout.

Klišíci pocházeli z rodiny rumunských Slováků, kteří šli po druhé světové válce dosídlovat pohraničí. Za pár kilo cukru se měli vrátit do „krajiny svojich otcov“, jak jim slibovali. Z vlaku je ovšem nevysadili na Slovensku, nýbrž na západě Čech. Možná i proto oba chlapi tak moc potřebovali někam patřit. V rodné chalupě žili Ondra s Frantou až na krátké výjimky celý život. Pořád spolu. Lezli si na nervy a milovali se konfliktní sourozeneckou láskou.

Ondra je plachý introvert a ve filmu právě on říká ty nejhlubší pravdy sesbírané z hlubin trápení. František byl extrovert, s chutí recitoval své básně a vymýšlel skopičiny. Osou filmu ostatně původně byla jeho snaha postavit perpetuum mobile. Téměř ho stihl dokončit.

Film jako očistná lázeň

František přijel do Varů s fáborky v ukrajinských barvách ve svých dlouhých vousech. I ve filmu oba bratři v jednu chvíli vzdají hold napadené Ukrajině. Stát na straně napadeného je pro ně něčím zcela přirozeným.

Film Raději zešílet v divočině není pro každého. Pro otevřeného diváka, který nesoudí, ale nechá se dojmout, pobavit a zároveň místy trochu drsně pošťouchnout, je to však očistná lázeň. Očistná a spalující. Schopnost žít po svém, realizovat vlastní nápady, být za ně zodpovědný, nestěžovat si, chňapnout po každé chvíli, která je nám dána, a prožít ji, třeba i bolestně. Vzít do hry také vlastní temnotu, nenalhávat si nic o své výjimečnosti a zas a znovu to sám se sebou zkoušet dál. Hledat spokojenost především ve svém vlastním nitru.

Jak napsal František v jedné své básni: „Na hladině světa vír času splétá věnce / nemám nic co bych postrádal / snad jen tu báseň o slaměnce / ale tu jsem nikdy nenapsal.“