Za mého kněžského mládí jsem slýchal od zkušenějších, že o víru starých lidí v kostele není třeba mít přílišnou starost, že se ve svém pokročilejším věku už nějak k Pánu Bohu dopracují. Později jsem zjišťoval, že tak jednoduché to není. Že mnohdy starý člověk trpí i ve své víře úzkostmi a těžkostmi, že to jsou potíže, které je třeba brát vážně. Jistě je třeba také chápat, že mnozí vidí v mladých lidech jakési nadějné pole růstu, které je třeba obdělávat s intenzitou a vytrvalostí. Ale jak šla léta, zjistil jsem, že pohled na víru a život není ani ve stáří jen výsledkem nějaké setrvačnosti. Na svých vrstevnících a zejména sám na sobě jsem si začal uvědomovat, že stáří nejsou jen vzpomínky a zdravotní obtíže, ale že přináší výzvy, které je třeba brát vážně. Podobně vážně, jako máme brát výzvy, které přinášejí mladé generace. A když jsem před pár léty napsal drobnou knížku o výzvách stáří, rozhovory nad jejími tématy s vrstevníky i mé vlastní zkušenosti se stárnutím mi připomněly a dále připomínají, že je třeba výzvám stáří věnovat vytrvalou pozornost…