Jani, ty už jsi vyhodila ty posmrkané kapesníky?“ slyším, jak se mě mamka úzkostně ptá. „Ano…“ odpovídám podezřívavě. „Já jsem si do jednoho schovala prstýnky, co jsem měla na ruce,“ dodá omluvně. Rychle se otočím, aby neviděla, jak obracím oči v sloup. Už zase něco takového! Navzdory tomu, jak monotónní může někdy péče o člověka s demencí být, dokážou vás nenadálé situace nejen velmi silně překvapit, ale i pěkně vyvést z míry. Myslela jsem si, že je to otázka zvyku, ale upřímně přiznávám, že si na opakovaný výskyt bizarních situací zvyknout zatím nedokážu. Zvlášť když se opakují víc než třikrát za den.

„Ach jo, Pane Bože, pomoz mi je, prosím, najít!“ Tentokrát se opravdu modlím vkleče a prohrabuju odpadkový koš, kam jsem před chvílí vysypala kupu použitých papírových kapesníků. Naše prosby bývají někdy vyslyšeny překvapivě rychle, říkám si, když po chvilce hledání nacházím ztracený poklad. Někde mezi kávovým lógrem a slupkami od brambor.

Úleva a radost v maminčiných pomněnkových očích byla znatelná. Stálo to za to. Vše je zase tak, jak má být – doufám, že přinejmenším na dalších deset minut. Usmívá se na mě. Pořád mě poznává, většinou. Naše maměnka – tak jí říkáme. Pocházíme z Valašska, ale kvůli nemoci jsme se museli přestěhovat blíž k rodině, která žije nedaleko od Prahy.

Maměnka. Byla to ona, kdo mě poprvé vzala do kostela a učila, co to znamená věřit a důvěřovat. Více než slovy spíše skutky. Ona na povídání nikdy moc nebyla. Od malička pro mě byla příkladem toho, že říkat Bohu „ano“ znamená říkat i životu „ano“ – a to ve všech jeho podobách, krásných i bolavých, nečekaných i rutinních, ve výjimečných i naprosto všedních okamžicích. Když jí byla oznámena její diagnóza (demence s Lewyho tělísky), chvíli mlčela a pak řekla jen: „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, jméno Páně budiž pochváleno.“

Pro mě tuto jobovku nebylo tak jednoduché vstřebat. Pamatuji si, jak jsem jela autem do práce, zabraná do svých myšlenek, které se následně přeměnily v modlitby podtržené mým zoufalým pláčem. Proč ona? Jak to všechno, Bože, můžeme zvládnout? Jak to všechno dokážu zvládnout já? Nevím, co mě v tu chvíli přimělo, abych se zaposlouchala do rádia, ze kterého právě Ewa Farna zpívala: „Kdo ví, co nás ještě čeká, ale nebudem se ptát, možná před náma je zrovna nejlepší část.“

Bum! Ta slova udeřila na mé srdce tak silně a něžně, jak to dokáže jen Duch Svatý. Vnímala jsem, že je to odpověď, kterou mi chce dát najevo, že nejsem na tu smutnou zprávu sama, že Bůh se nikam neschoval, ale je tu, v mém autě, na cestě do práce, slyší a chce mi utřít slzy. Hradba zoufalství se pomalu, ale jistě začala rozpadat. Díky tak obyčejné věci, jako je písnička v ranním vysílání, jsem i já byla najednou schopná po vzoru maminky říct svoje „ano“ Bohu, ale i životu, který se od té chvíle vydal docela nečekaným směrem od velkolepých životních plánů k všednodennosti plné péče, starostí i s ní související radostí.

Když mám chuť utéct

Slova té písničky jsem si zapsala a připnula na nástěnku, kolem níž denně procházím do maminčina pokoje. Jsem si vědoma, že ve stínu nemoci, se kterou se snažíme vypořádat, mohou působit jako oxymóron (protimluv). Mně ale dodávají naději v situacích, které nejsou vůbec lehké. „Třeba před náma je zrovna nejlepší část…“ připomínám si, když mám chuť se vším praštit a utéct. Před čím? Před životem? A kam vlastně?

Myslím, že každý z nás zažil v životě něco podobného, o čem by mohl vyprávět. Nečekaná zpráva najednou přehodí výhybku našich dobře zaběhnutých životních kolejí a nám nezbývá nic než zkusit jet jinou trasou, mimo naplánovaný itinerář. Význam věcí většinou pochopíme až při pohledu zpět. Ale já si tenkrát v tom autě uvědomila, že onu nejlepší část nechci za žádnou cenu minout. Někdy se zdá být v nedohlednu a říkám si: Kdy přijdeš? Po čase mi však došlo, že to není o čekání na „onu chvíli“, ale že ta nejlepší část se může tvořit právě teď, v přítomném okamžiku úplně obyčejného všedního dne.

Odezní noční běsy

A přiznám se, že právě tam nyní nejvíc nacházím Boha. V tom jednom z deseti lékařů, který nám konečně dobře poradí, v obědu, který jsem dnes nemusela vařit já, v noci, kdy můžeme klidně spát, protože maměnku už netrápí noční běsy, v květině, kterou se mi podařilo vypěstovat, v povzbuzující zprávě od kamarádky, která přijde ve chvíli, kdy už zase klesám na mysli… – to vše a ještě mnohem víc mi dává znovu a znovu sílu říct „ano“ tomu přítomnému „teď“ s nadějí, že právě tady se tvoří ta nejlepší část. Jestli je tato má premisa správná, vám budu schopná říct asi opravdu až při pohledu zpět. V současné chvíli je to ale něco, co mi dává odvahu dívat se vpřed a jít a opakovat každodenní rutinu, často přerušovanou bizarními okamžiky.

Jestliže jsou krizové situace a životní milníky zkouškou charakteru, jsou všední dny podle mě místem, kde se náš charakter tříbí. Jak krásně je to vidět na příbězích Ježíšových učedníků, které můžeme číst v evangeliích. A to víme jen zlomek toho, co s ním skutečně prožili. Došlo vám někdy, že čas, který učedníci s Ježíšem strávili, nebyl jen o velkolepých kázáních a zázračném uzdravování? Ano, taky. I my toužíme po takových neobyčejných chvílích ve svém životě. Ale většinu času s ním učedníci „jen byli“, putovali, jedli, odpočívali, tlachali a naslouchali… zkrátka, mohli Ježíše zakoušet v úplně obyčejných okamžicích všedního dne.

Čím víc se ho snažím zvát do své životní situace, tím víc poznávám, že Bůh nepohrdá všednodenností, právě naopak. Těší ho, když v písničce známé interpretky zaslechnu poselství, které mi chce předat. Rozumí, když místo ranního rozjímání řeknu jen: „Bože, buď s námi“, protože na víc často není čas. A on s námi je.

„Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa,“ říká Ježíš v Matoušově evangeliu. Po všechny dny, nejen někdy. Nejen o svátcích, o sobotách nebo nedělích, nejen když přijdeš do kostela. Dnes, i v tom všedním a přítomném „teď“. Minout ho je jako nechat ty prstýnky zahrabané v odpadkovém koši.

Autorka je sociální pracovnice a podílí se na táborech JUMP; nyní pečuje o těžce nemocnou maminku.