„Již tradičně každý rok na jaře vyrážíme s třídou na celodenní výlet s Pedagogickým centrem. Tematicky se pohybujeme na časové ose od sv. Ludmily a knížete Bořivoje přes sv. Václava až nyní ke sv. Prokopovi,“ říká třídní učitelka Veronika Simona Modráčková, která je nyní pověřena vedením školy.

Hned na začátku dostávají žáci do rukou pracovní list. Nad prvními úkoly se mají zamýšlet už ve vlaku ve skupinkách. „Zkuste si sepsat pět věcí, které přispívají k prožití pohodového, klidného času, a potom pět věcí, které obvykle vnesou do vašeho života zmatek a rozladění…“

Po výstupu z vlaku se lektor David ptá, k čemu žáci došli. Mluví o tom, že existují podněty z vnějšku i zvenčí, které ovlivňují, jak se cítíme. A můžeme i my sami udělat něco, abychom se dostali do pohody? Co by to bylo?

Také sv. Prokop hledal, jak být šťastný nezávisle na tom, co se kolem děje. A i tato skupinka sedmáků spolu s učiteli a lektory může na následující cestě hledat inspiraci u tohoto světce. Více než osmikilometrové putování sázavskými kopci skýtá prostor i možnosti k přemýšlení. Nejde tady jen o to, dozvědět se životopisná data, ale také chodit místy, kudy chodil Prokop, a klást si podobné otázky.

Prokop toužil žít v ústraní, hledal vnitřní klid. V místech, kde je zázračný pramen, studánka opatřená pumpou, si žáci čepují vodu. V minulosti tu údajně byly i vanové lázně, kam se lidé jezdili léčit. Stojí tu také kaplička. Nedaleko se nacházela jeskyně, kde Prokop přebýval. Tam za ním, za poustevníkem, chodili lidé pro radu. Zde u studánky se s ním podle legendy setkal také přemyslovský kníže Oldřich, který Prokopa pověřil, aby tu postavil klášter. Proto další kroky mladých poutníků směřují právě tam. Původní klášter, založený roku 1032 knížetem Oldřichem a vybudovaný jeho prvním opatem Prokopem, byl dřevěný, o něco později tu byl zbudován zděný románský klášter s kostelem. Z období vlády Karla IV. (1316–1378) se zde tyčí zbytky rozestavěného gotického chrámu, za nimi mohou příchozí vidět pozdější barokní přestavbu.

V kostele budí pozornost žáků obraz, který byl namalován podle ikony sv. Prokopa vytvořené Prokopovým žákem těsně po jeho smrti. Protože jde o posmrtné zobrazení, má na něm Prokop zavřené oči. Podle vyprávění místní průvodkyně Hany ale Prokop občas na obraze oči otevře, prý jsou na to svědkové. Zvědavě se žáky pozorujeme, jestli se to nestane třeba právě během této naší návštěvy. Průvodkyně Hana vypráví, jak se sem lidé chodí modlit, hledají ticho – a i tady se dějí zázračná uzdravení. Vzpomíná, jak sem přijela zhruba před dvěma lety vážně nemocná paní, která měla obrovské problémy s rovnováhou a chůzí. Po chvíli, kdy seděla vedle obrazu, se cítila natolik dobře, že byla schopna jít s průvodkyní po točitých schodech na kůr a do krypty. Nemohla pochopit, že je „nevěřící“ a že „se jí tohle přece nemůže stát“. Ale stalo.

Samota i pokušení

„Jaké mohl mít problémy poustevník?“ ptá se lektor David na jednom z dalších zastavení v sázavských kopcích. „Nemá peníze, nemá lidi okolo sebe…“ přemýšlejí žáci společně. Ale také ho tady napadají věci, které by ho jinak nenapadaly. Přicházejí myšlenky, které dosud neznal. A pokušení. Lektorka Markéta vyndává z batohu kravské rohy. Souvisí snad s „rohatými přilbami“ dříve zde žijících pohanských obyvatel, které Prokop získal pro novou křesťanskou orbu k zúrodnění naší země? Žáci si mohou vzít rohy do rukou. Další jejich kroky povedou úzkou zarostlou cestičkou z prudkého kopce, jíž se říká „Čertova brázda“. Terén je to dost náročný. Nezdá se, že by tudy běžně lidé chodili na výlety. Podle legendy tuto brázdu vyoral Prokop s čertem, který ho pokoušel. Možná to byl Prokopův pomocník pohanského původu. Kdo ví?

Na jednom z posledních zastavení si sedmáci rekapitulují Prokopův život podle toho, co se o něm dozvěděli: byl studentem, světským knězem s rodinou, měl syna Jimrama, byl poustevníkem, který bojoval s pokušeními, setkal se s knížetem Oldřichem, postavil klášter a stal se jeho opatem…

Během zpáteční cesty vlakem mohou žáci přemýšlet ještě nad zbývajícími úkoly: Čím by mohl být pro náš život Prokop zajímavý? Co vás zaujalo, co se vás dotklo, co jste zažili? Školáci tak ještě i ve vlaku v sobě nechávají doznívat světcův příběh. Možná také to, že Prokop není jen tisíc let stará historická postava, nýbrž člověk, který řešil podobné věci jako my.

„Mne osobně, ale i žáků se nejvíce dotkl obraz sv. Prokopa a příběhy a zázraky, které se k němu vážou a s nimiž nás seznámila paní průvodkyně. Bylo to jako dotknout se zázraků v přítomném okamžiku,“ říká Veronika Simona Modráčková. Dodává, že podobné akce jí přinášejí jinou formu setkávání s jejími žáky, kdy se může zapojit do programu stejně jako oni, společně sdílet myšlenky, hodnoty, názory i víru, která je osobní pro každého z nás. „A přes tyto programy hledáme cestu k sobě navzájem,“ uzavírá.