Nedávno aktualizované vydání Murphyho zákonů o církvi (Doron 2023) trefně glosuje přítomnost dětí v kostele takto: „V nejposvátnější chvíli mše svaté se zpravidla ozve jeden z následujících zvuků: a) rána způsobená padajícím zpěvníkem či jiným kompaktním předmětem; b) srdceryvný pláč miminka, které v kočárku ztratilo dudlík (resp. batolete, jemuž se rodič snaží zabránit v útoku směr presbytář); c) dunivé kopání dětských nožek do lavice; d) pád dítěte pod lavici a následný ohlušující řev.“

Stresovým situacím se nikdy nelze úplně vyhnout, přesto existuje řada nápadů a pomůcek, jak děti na mši dobře aklimatizovat. A začíná to už doma. „Děti to sice málokdy dají najevo, ale nejvíc víru vnímají podle toho, jak ji žijeme my. Velmi dobře poznají, jak pro nás je nebo není důležitá,“ všímá si Marie Nedbalová, která už mnoho let učí náboženství v pražských Stodůlkách. Pomáhá také s přípravou dětských bohoslužeb a je spoluautorkou Misálku nejen pro děti (Triton 2018).

„Svůj vztah k víře jim můžeme ukázat třeba tím, že se už v sobotu začneme bavit o tom, jak půjdeme zítra do kostela, v jakých šatech, jaké knížky si vezmou,“ připojuje katechetka. Když byly jejím dětem zhruba tři roky, začala s nimi doma číst nedělní evangelium. „Nejprve jsem si ho přečetla já, případně manžel, abychom si utřídili, co z něj (nebo z prvního čtení, které může pomoci) má smysl dětem sdělit, na co klást důraz. A v tomhle duchu jsem pak celé evangelium nebo jen jeho část dětem přečetla,“ popisuje.

U liturgického čtení lze také využít, o co mají děti zájem. „Kluci rádi hledají zmíněná místa v mapě nebo se třeba nadchnou pro stavbu stanu, když slyší o Proměnění na hoře. Holky většinou oceňují emotivnější příběhy – třeba o záchraně dítěte. Každé dítě má zkrátka něco, co ho zaujme, může to být i drobnost,“ navrhuje Nedbalová. „Tato domácí příprava nemusí být dlouhá, stačí klidně dvacet minut. Ale má ohromný vliv. Děti se pak při mši beze slova otáčejí na rodiče a pohledem říkají – ‚jo, to známe, to jsme už slyšely, stavě ly si to, malovaly ...‘. Mají radost, že je to najednou něco pro ně, jsou zaujaté,“ doplňuje.

Aktivně je zapojit

Cenné je také to, když se děti mohou do liturgie přímo zapojit. „Neznamená to ji nějak redukovat, zjednodušovat, ale najít momenty, ve kterých mohou být aktivní. Připojit se třeba do liturgického průvodu nebo jít dopředu na modlitbu Otče náš. To vše jim pomůže,“ radí Nedbalová.

Děti jsou také podle ní obvykle pozornější, pokud se podaří přijít na mši včas a sednout si do předních lavic. „Jsou pak více vtaženy do toho, co se děje. A zklidnit je pomáhá i autorita, která od oltáře vyzařuje. Dobré jsou také různé drobnosti – můžeme jim třeba občas pošeptat, co se bude dál dít, upozornit na něco zajímavého v kostele, vytvářet jim příjemné prostředí. Lze si s nimi také listovat misálkem a ukazovat na obrázcích, co se u oltáře právě děje. Mše jim pak lépe ubíhá,“ vypočítává možnosti Nedbalová. S dětmi je také užitečné o mši zpětně mluvit a rozebírat, co je zaujalo. Jejich otázky jsou často podnětné i pro dospělé a rodiče s nimi mohou objevovat nový rozměr liturgie.

„Dětem sice můžeme v kostele pomoci, ale nezapomínejme, že jsme jen ruka, která je tam přivádí. To hlavní koná Bůh. I když se nám něco nepovede, Bohu to nebrání, aby dál působil,“ doplňuje Marie Nedbalová. A pokud je taková možnost, doporučuje stýkat se s dalšími věřícími rodinami – aby děti měly kolem sebe vrstevníky, s nimiž se mohou bavit i o víře. Až přijde puberta a názory rodičů budou „trapný“, budou se mít o koho opřít.