Dvoukariérová rodina – co to vůbec je?

Zatímco v současné době je u nás většina rodin od malých dětí dvoupříjmových – muž zpravidla vydělává a žena pobírá mateřskou nebo rodičovský příspěvek –, za dvoukariérové můžeme považovat všechny rodiny, kde se oba rodiče realizují ve své profesi, oba aktivně shánějí peníze pro rodinný rozpočet a zároveň pečují o děti.

Očekává se u nich také nějaký kariérní postup, jejich profese mají určitou důležitost v jejich životech, naplňují je…

Ano. Kariérou rozumíme posun, růst v profesi v souladu s osobními cíli a hodnotami. Pro někoho je kariéra to, že se z řadového operátora výroby posune do pozice vedoucího směny. Zde hodně záleží na osobnostním nastavení.

Dvoukariérová rodina je dnes ale stále častější a přijímaný jev. Jaké společenské souvislosti za tím stojí?

Nejsem socioložka, ale vnímám, že je dnes sice velký tlak na to, aby byl každý z partnerů samostatný a měl svůj vlastní příjem, v reálném životě je ale stejně tak nějak předpokládáno, že žena svou kariéru obětuje, posune na později, zůstane doma s dětmi a muž bude vydělávat. Jenže je tu i „něco mezi“.

A to znamená?

V naší společnosti je dnes možné takřka cokoliv, co si dokážeme ve vztahu obhájit a na čem se vzájemně dohodneme. Každý pár si vytváří pravidla, podle nichž se hodlá řídit… Ale samozřejmě existují prostředí, kde to, na co jste se ptala, akceptováno není – a už do manželství se vstupuje s tím, že až přijdou děti, role manžela a manželky jsou dané.

Jak na atmosféru v dané rodině a psychiku jejích jednotlivých členů dopadá, když se tradiční role nedrží tak striktně, jako tomu bývalo dřív? Často dnes všichni dělají všechno a pak „padají na hubu“…

Každý z nás má pochopitelně jinou psychiku, něco je dané vrozeně, něco je naopak získané. Ta situace dvoukariérové rodiny dopadá samozřejmě jak na partnery, tak na děti. U partnerů záleží na tom, zda si situaci vybrali dobrovolně, jestli je práce naplňuje a baví. Samozřejmě je za tu cenu čeká také časté řešení logistiky, jak si děti předávat, jak co zařídit apod. Ale na druhou stranu – život je o překonávání překážek! Mohou mít na oplátku dobrý pocit z toho, že dělají něco dobrého nejen pro svou rodinu, ale i pro svět „tam venku“. To je samozřejmě ideální varianta. (směje se)

A co když jsou k vydělávání peněz – zejména ženy – naopak ekonomicky nuceny nebo se časem podmínky skloubení rodiny a práce ukážou složitější, než se zprvu zdály?

Leckdy by ženy chtěly naplňovat roli tradičních manželek, pečovat o děti, manžela a domácnost – jenže si to zkrátka nemohou dovolit. Pak nastupuje frustrace a nespokojenost. A pozor, vidí to děti – psychická nepohoda rodičů má vždycky nějaký dopad na potomky. Je tedy dobré si v jakékoliv situaci vždy pokládat otázky: Kdo jsem? Co od života chci? Jsem spokojený/á? A když toto skutečně poctivě dělám, už tím zařizuji svým dětem šťastnější vyrůstání. Jinak totiž mohou snadno získat pocit, že na ně nemám čas nebo že žiji jen prací. Ale je to podobné jako u čehokoliv jiného – nejde s rozhodností říct, co je horší a co lepší varianta. Vždy hledáme, jak nejlépe žít ideály v reálném světě.

Zmínila jste už problém logistiky. K tomu většinu rodičů trápí chronický nedostatek času a nepolevující napětí mezi těmi různými rolemi. Jaký je váš osobní pohled, jak to vyvažovat?

Zde je důležité rozlišovat – a abychom byli schopni odlišit podstatné od nepodstatného, je třeba to rozlišování stále opakovat. Nejdůležitější otázkou zde je: Co v mém životě je tou nejvyšší hodnotou? Jaké hodnoty ve svém životě chci? A jak se tyto hodnoty projevují? Uvedu příklad: Onemocní mi dítě. V okamžiku, kdy mám rodinu a dítě na prvním místě, udělám vše pro to, aby se mohlo v klidu doma vystonat i s tím, že mě to v práci bude něco stát. Pokud tam mám naopak kariéru, udělám všechno pro to, abych na ní mohla pracovat. Vyvažování je hledání možností a cest, jak mít ve svém životě rodinu i kariéru. Vyžaduje to kreativitu, otevřenost k partnerovi a k lidem a ochotu říct si o pomoc a přijmout ji.

Hodnoty jsou jistě důležité, ale v každodenním životě často narážíme na to, že se podle nich nelze vždy zachovat.

Ano. Hodnoty jsou směrovka, která má pomoct, když přichází velké životní výzvy. Například když manžel ztratí práci – na ženě pak po nějakou dobu bude ležet tíha finančního zajištění rodiny. Bude víc pracovat, tím bude mít víc příležitostí budovat profesní kariéru, ale dělá to pro rodinu. A muž má v tu chvíli příležitost hodnotu rodiny více naplňovat péčí o děti a domácnost. To kouzlo je dovolit si – kreativně a nedogmaticky – uskutečňovat malými kroky své životní sny.

Může houževnatost, vnitřní zápal pro profesi a výkonnost nějak pomoci i v rodičovství?

Jsem přesvědčena o tom, že naopak rodičovství nás učí špičkovým manažerským dovednostem. Být rodičem je celkově dovednost, které se učíme… Ale k vaší otázce – malé děti sice obecně potřebují hodně pozornosti, ale prospívá jim také, když vidí, že rodiče pracují a že jim nejde jen o to, opatřit peníze, ale že tomu, čemu se věnují, opravdu věří! Že mají smysl života i v něčem jiném, než je samotná péče. Formují si tím do budoucna vzor pracovitosti. A pak se všichni večer sejdou doma a věnují se sobě navzájem, sdílejí své zážitky a vzájemně se obohacují.

Dnes mají ženy první dítě v průměru až okolo třicítky, kdy mají kariéru zpravidla nejvíc rozjetou. Jak s rodinou zamává, když si práci hodlají udržet?

To, že se věk prvorodiček zvyšuje, má samozřejmě své výhody i nevýhody. Jako třicátníci vstupují lidé do rodičovství s mnohem větší zodpovědností a připraveností – oni tu rodinu opravdu chtějí. Mohou pak logicky dětem víc dát. Ale nevýhodou zase je, že čím je člověk starší, tím jdou některé věci hůř – třeba když je už zajetý v práci a najedou má od základů překopat svůj život a přizpůsobovat se potřebám dítěte. A je náročnější se sladit i v rámci páru. Nezbytné je domluvit se, co kdo bude v domácnosti dělat, pokud matka plánuje v kariéře pokračovat – jaké povinnosti bude mít kdo na starosti. Ale je třeba se bavit i o tom, jak „společný projekt“ dítě ovlivní kariéru obou rodičů, z čeho budou schopni slevit.

Okolo třicítky bývá tématem i péče o stárnoucí a nemocné rodiče. Jak přežít tenhle „trojboj“ – spolu s výchovou dítěte a kariérou?

To je další faktor ve hře. Opět to záleží na našem osobním nastavení a hledání míry v té dané situaci s opřením se o vlastní hodnoty. Z psychologického hlediska je to jasné: rodiče mají hlavní zodpovědnost ke svým dětem. Zorganizovat všechny povinnosti najednou bývá často tvrdý oříšek, zvlášť když rodiny nebydlí pohromadě, ale žijí, jak je dnes běžné, atomizovaně. Naštěstí v naší společnosti existuje řada sociálních služeb. A lidé bývají velmi kreativní v tom, jak dané situace řešit.