Vydání: 2019/16 Radost Velké noci zrozená z bolesti, 16.4.2019, Autor: Zdeněk A. Eminger

Příloha: Perspektivy 16

Knižní tip Zdeňka A. Emingera

Autor jej ale vidí jako jednu velkou šedou skvrnu, slzavé údolí, v němž dobře už bylo a moc krásného už tu nezbývá. Ta šedá zóna – tedy Evropa – míří podle Smolena k úpadku a konci. Jeho zápisu pěší pouti na Západ – z Čech přes Německo, Lucembursko a Belgii do Francie za svatou Terezou z Lisieux – nechybí smysl pro humor a tam, kde je třeba, říká slova, která dnes znají už i děti ve školkách. Je znát jeho čtenářská průprava i důvěrný vztah k mateřskému jazyku.
Kniha se stala u nás a na Slovensku ikonou konzervativně smýšlejících katolíků, Smolen však o konzervativním křesťanství vůbec neuvažuje a nepíše. V textu nejde ani tak o obhajobu tradice jako spíš o naříkání nad tím, že křesťanství v Evropě už není, co bývalo, že velké barokní kostely jsou prázdné, ty moderní zas příliš moderní, a lidé, s nimiž se autor potkává, až na výjimky nerozumí tomu, že prý se tu vede poslední, rozhodující apokalyptická bitva o křesťanskou civilizaci a její kulturu. Nevede.
Ať už Smolen vzpomíná na Prahu, sever Čech anebo na desítky míst, kde mu bylo dáno v Evropě přespat, cítíte, že místo rozhlížení se a skutečného putování kráčí s již dávno připravenou historkou o úpadku. Lidé, s nimiž se potkává, jsou zvláštní. Asi to taky znáte: dostali jste se někdy kolem půlnoci na špinavé nádraží, a tu se kolem vás objevily ty zvláštní osudy, lidé vydědění, bolaví, osvícenci všeho druhu, vypravěči neuvěřitelných příběhů. Budete-li na tom samém nádraží druhý den ráno, potkáte zcela jinou směsici lidí, kteří spoluutvářejí veřejný prostor i duchovní podhoubí společnosti. Smolen však vidí jen ty divné, nechápající, duchovně rezignované – ať už jde o katolíky, laiky či duchovní, o protestanty, jinověrce nebo lidi bez víry. Připadáte si s ním jako pár dní po dobytí Berlína: jdete troskami a ptáte se – proč?
Jenže autor žádnými sutinami neprochází. Všude na světě najdete opuštěné kostely, oprýskané kříže, omšelá boží muka. Ale všude na světě, a zvlášť tam, kudy on putuje – v Německu, v Belgii, ve Francii – najdete tisíce příkladů duchovně probuzených lidí a komunit, kteří staví na tom, co nám zanechali předkové, a zároveň nechtějí žít v muzeu a chodit v cylindru.
V knize najdete řadu zajímavých myšlenek. Jsou to spíš drobná teologická dicta – říkejte jim třebas hlášky. Bohužel však na výrocích či hláškách nelze stavět duchovní život. Nemusíte nikam chodit, jak zjistil sám Smolen, abyste pochopili, že před sebou neutečete a že život z víry a svátostí lze žít stejně dobře v Horní Ostravici nad Lípou jako v Bronxu. Jsou však i křesťané, kteří putují, aby mohli ve skutečném i duchovním pohybu žít život, který je krásný a stojí za to ho žít.
Prizma Smolenova pohledu na svět je unavující. Je to, jako byste chodili kamarádovi za holkou, pak od něj v průjezdu dostali pár facek a nato putovali po světě a viděli ho jako šedou, bezbarvou hmotu, která čeká na osvícení. Slyšíte od autora burcující slova o rozkladu světa, o konci křesťanství. Poválečná západní Evropa je však právě díky Německu, Belgii a Francii prostorem míru a relativního blahobytu. Vedle nových forem nevíry, duchovní beznaděje a bolesti tu stále existují miliony pramenů, které vyvěrají z nového, radostnějšího pochopení Kristova vykupitelského příběhu a ze kterých jeden druhému dává pít.
Proč na některý z těchto pramenů nenarazil Štěpán Smolen, je mi záhadou. Jde „po stopách ochočeného Boha“, sám s představami a vizemi, které nemají v reálném světě východisko. Ctím autorův prožitek, jít v jeho šlépějích ale nemohu. Sázím totiž na Boha, který není černobílý. Mám rád Západ, díky němuž jsem tím, kým jsem. Křesťanem.
Štěpán Smolen: Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha (Hesperion 2018)