10. 9. 2009
|Vydání: 2009/37 Sebepřijetí, 10.9.2009, Autor: Milan Glaser
Přívlastek „sociální“ u papežských encyklik může nejen v pamětníkovi totalitního režimu vyvolávat dojmy, které k jejich přečtení nepovzbuzují. Nic ovšem není papežům cizejší než prosazovat socialismus, případně jiná abstraktní hesla.
Naopak, první encyklika, kterou komentátoři obdařili tímto přívlastkem (sociální), je od Lva XIII. – Rerum novarum (1891) – a přináší argumenty, které právě socialismus demaskují jako pokus, jenž sice chce řešit skutečný problém, totiž nespravedlnost, ale zároveň protiřečí lidské přirozenosti i Bohu.
Proč sociální?
Byl to nedostatek spravedlivého uspořádání společnosti, který si vynutil pozornost Petrova nástupce, jehož posláním je „utvrzovat ve víře, předsedat lásce a přispívat k jednotě celého lidstva v Kristu“. Jednotlivé vlny rostoucího pokroku – rozmach průmyslové výroby, kumulace kapitálu i chudoby a stále se komplikující vazby mezi lidmi ve společnosti – postupně vyvolaly další podobně zaměřené papežské dokumenty.
Jako za dob Kristových
Pokud jde o praktický dopad sociálních encyklik, lze o něm diskutovat – nezřídka ještě abstraktnějším jazykem, než jakým jsou psány. Avšak problém, který měli před dvěma sty lety Ježíšovi stoupenci s učením svého Mistra, je v lidských dějinách přítomen stále. Je to problém příliš malé naděje, a sice naděje pouze politických změn v našem životě. Dost možná, že sociální encykliky Kristova náměstka skutečně měly svůj vliv na mnohá rozhodnutí politiků, ekonomů či podnikatelů. Je nesporné, že podávají především vhled víry do komplikovaných a stále více se komplikujících souvislostí života soudobého člověka. Poskytují duchovní útěchu, která plyne z přítomnosti Boha, objevované v sociálních vztazích lidských dějin, a nabízejí každému člověku inspiraci ke smysluplnému životnímu stylu ve společnosti. V tom jsou nesporně ojedinělé. Rozhodně stojí za pozornost čtenářů.