14. 5. 2007
|Vydání: 2007/20 Učitelé postižení za komunismu, 14.5.2007
Příloha: Doma
Dlouho přemýšlím, jestli mám reagovat na článek „S rozvodem souhlasit nemohu“. Nakonec myslím, že ano. Může mi někdo říct, co mám dělat, když jsem s rozvodem nikdy nesouhlasila, a přesto po 45 letech trvání manželství, proti své vůli, byla v 63 letech rozvedena, protože můj 74letý muž jinak nedal? Dělal všechno pro to, aby zničil fungující rodinu, až se mu to povedlo. Nechválím minulý režim, jsem ráda, že je to pryč, ale za „komunistů“ by nás nikdy nerozvedli. Dnes, v demokracii, se rodina nectí, dokonce dotyčný ani nemusí k soudu, vyřídí to advokát, který o případu nic neví, nezajímá ho kauza, ale peníze, které vyinkasuje – v našem případě. A soudkyně? Znuděna vynese ortel nad životem nejenom těch dvou, ale i všech ostatních. Proč se nepřihlíží na délku manželství, na věk, na 45 let soužití, na zdravotní stav? Nikdy jsme o rozvodu neuvažovali, nebyl důvod, dokonce byl manžel pyšný, kolik let nám to spolu vydrželo, až do doby, co v Itálii na dovolené potkal nějakou 48letou JUDr. z Teplic, prapodivných mravů, jejímž koníčkem je rozbíjení rodin. Stalo se to všechno ze dne na den, přestal s námi mluvit – jediné, co pořád opakoval bylo, že neudělal nic, za co by se měl stydět. Nepomohly prosby ani domluvy. Já ten šok nevydržela, zradilo mě srdce, nervy zlobí pořád a objevují se další nemoci. Paní doktorka říká, že je to vše následkem stresu. Šlo to všechno ukrutně rychle, rozvedli nás za necelé čtyři měsíce – a pak že soudy u nás pracují pomalu! Zdálo se, že vše dopadlo dobře, rozsudek zněl – nerozvádí se, je to jen stařecká nerozvážnost a pošetilost. Manžel jen lhal, vymýšlel si věci, které se nikdy nestaly... Dodnes pátrám, kde se to v něm vzalo, vždy byl mírný, slušný a teď se najednou chová jako hrubián. K obhajobě jsem se skoro nedostala, nikdo se synů nezeptal, co oni tomu říkají, žádala jsem vyšetření manžela psychiatrem, ale přešlo se to „neslyšením“: prodělal totiž operaci rakoviny varlat a psy- chiatr mi potvrdil, že od operace trpí duševní poruchou a potřebuje léčení. S léčbou ale musí souhlasit, takže se neléčí, naopak tvrdí, že je naprosto zdráv a léčbu potřebuji já. „Ona“ JUDr. mu poradila, aby se od rodiny odstěhoval, že tím rozvodu dosáhne i bez mého souhlasu – a tak se i stalo. 15. 10. 2005 nás rozvedli, dokonce bez udání důvodů! Soudkyně, od které jsem čekala spravedlnost, prý viděla důkazy – povídky, básničky zamilované až erotické, co té ochechuli denně psal nebo četl do telefonu – říkáme jí telefonní milenka. Zdálo se mi, že se mě soudkyně i zastávala, několikrát manžela pěkně usadila, a pak vynesla rozsudek bez udání důvodů! Musí přece vědět, že lidem ubližuje. Co na to její svědomí? A co ta, která to všechno způsobila? Hned na začátku jsem ji prosila, ať nechá manžela na pokoji, že všem jenom ubližuje, ale jen se smála, dělalo jí dobře, že ji zase jednou někdo „miluje“. Opravdu jí šlo asi jen o rozbití rodiny, nikdy se od té osudné dovolené už nesešli, po pár měsících to skončilo a dnes o ní manžel mluví jako „o bezvýznamné aférce“. Ani ji netrápí, že nám všem zničila život, zdraví, že doslova živořím se 7 600 Kč penze. Víc než 4 000 Kč stojí provoz domu, manžel mi neplatí ani výživné, i když má měsíční příjem nejméně 35 000 Kč. Slyšela jsem, že manželé mají mít přiměřeně stejné podmínky po rozvodu, ale u nás to neplatí. Nedostala jsem část společných úspor stavebního spoření, prostě nic. Kam se obrátit o pomoc? Není instituce, která by pomohla. Jsem na dně, stydím se za manžela, taky když někde musím říct „rozvedená“, i když se cítím být pořád vdaná a manžel bude manželem až do smrti, jak jsme si před Bohem před 46 lety přísahali. Proč se u soudu nepřihlíží na církevní sňatek? Přestože se uznává, nemá žádnou váhu.