Vydání: 2022/19 S Pannou Marií na cestu k míru, 3.5.2022, Autor: Ondřej Elbel

Popravdě řečeno, chováme se jako takový osmnáctiletý chalan. V posledních letech jsme jednali dost nezodpovědně, neustále ve vzdoru. Pořád jsme říkali, že tohle ne ani tamto ne. Hráli jsme dost nešťastnou roli, a tudíž jsme neměli velký vliv a zůstali jsme na okraji. Doufám, že se to s novou vládou mění a budeme aktivnější. Stále kolem sebe slyším frázi „my a Evropská unie“. Furt jsme si neuvědomili, že ta Evropská unie jsme my.
(chvíli přemýšlí) Ničím významným. Ne, nevidím nic.
Samozřejmě! Hned po převratu jsme měli dobře nakročeno. Václav Havel a Jiří Dienstbier, dejž jim Pán Bůh věčnou slávu, nastavili základ československé a později české zahraniční politiky v boji za lidská práva po celém světě. Během poměrně krátké doby jsme si získali dost velké jméno. Pak ale přišla doba, kdy se říkalo, že to je zbytečná snaha a je potřeba dělat ekonomickou zahraniční politiku, což byla blbost. Uvědomme si, kolik velkoměst v Číně má tolik obyvatel, co Česká republika. Takový malý stát zapadne, pokud bude dělat pouze to, co ostatní. Nikdo nezaznamená, že je nějaká česká zahraniční politika. Jediná možnost je inspirovat se v hospodářském životě a najít si svou niku – tedy něco, v čem jsme výjimeční.
Pokud máte malé řeznictví a vedle si otevře pobočku velkouzenářství, tak na to doplatíte. Když ale vymyslíte něco nového, co lidi nadchne – třeba nějakou zvláštní paštiku, tak můžete uspět. Stejně tak v zahraniční politice se můžete prostřednictvím takové niky prosadit – u nás to byla politika lidských práv, kterou jsme opustili. Jsou ovšem jiné malé státy, které to pochopily už dávno. Třeba Norové jsou velice šikovní na zprostředkovávání jednání, a když se někde rozpoutá válka, tak norští diplomaté nabízejí své osvědčené služby.
Po celých sedmdesát let, co se Evropská unie vyvíjí, byly pokaždé nějaké krize a vždycky se podařilo pokročit dál. Samozřejmě je to někdy frustrující, protože to občas jde strašně pomalu a státy nereagují adekvátně. Třeba sjednocení Německa i Itálie vyžadovalo tři války. Taky Spojené státy americké prošly různými boji a velkou občanskou válkou, než se staly tím, čím jsou dnes. My jsme, a to je podivuhodné, Evropskou unii dotáhli do dnešní podoby bez jediné kapky krve.
Jak jsem starý dědek, tak ten vývoj pozoruju opravdu od začátku. Pamatuju si třeba, jak jsem četl v novinách o Římských smlouvách, které se podepisovaly v roce 1957 (Francie, západní Německo, Itálie a státy Beneluxu tehdy založily Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii, předstupně dnešní EU – pozn. red.). Podstatné věci jsou ovšem před námi. Evropská unie potřebuje reformy jako prase drbání. Jestli je toho schopna, to je velká otázka do budoucna a nejsem si tím úplně jistý. Vnitřně mě děsí pohled do dějin. Staré Rakousko bylo docela rozumné soustátí, kde fungoval právní stát a na svou dobu byl vlastně poměrně pokročilý. A pak najednou přišel po pěti stech letech konec. Ne proto, že prohrálo válku. To se Rakousku stalo předtím víckrát. Zásadnější bylo, že Rakousko-Uhersko od poslední třetiny 19. století nebylo schopné reformy. Doufám, že se Evropská unie do této situace nedostane.
Mnoho energie se vkládá do detailů fungování společného trhu. Třeba jestli můj milovaný sýr ze Slovenska přijde na trh v Evropě pod polským nebo slovenským označením. Podobně vyhlašování přírodních rezervací není příliš důležité ve srovnání se zahraniční, obrannou a bezpečnostní politikou. To vše je zároveň v národních kompetencích, což je hloupost. My potřebujeme přistoupit k hlubšímu sjednocení. Jsem přesvědčený, že v tomto stavu dál nemůžeme existovat.
V prvé řadě upozornění, že evropské země můžou být kdykoliv napadeny. Překvapivým zjištěním je, že i podstatně menší země, pokud je dostatečně odhodlaná, se může ubránit proti velmoci. Současná situace taky znamená boření mýtu, že ruská armáda je sotva porazitelná. V konečném důsledku mám naději, že si z toho evropské státy vezmou poučení a sjednotí svou zahraniční, bezpečnostní a obrannou politiku.
Je pravda, že na začátku stáli francouzský premiér Robert Schuman, západoněmecký kancléř Konrád Adenauer nebo italský premiér Alcide De Gasperi – to všechno byli věřící lidé, to samé generál Charles de Gaulle (papež František loni Schumana zařadil mezi ctihodné, což je předstupeň blahořečení – pozn. red.). Poslední velký hluboce věřící evropský státník byl německý kancléř Helmut Kohl, kterého jsem dobře znal. Snad i dnes je to italský premiér Mario Draghi, ale u ostatních opravdu nevím. V politice to chybí. V Evropské unii dnes hraje prim nešťastný francouzský princip laicity (náboženské neutrality, kdy stát zaujímá sekulární postoje – pozn. red.). Nejsem zastáncem klerikalismu, nejsem pro větší roli církve v politice. Mně jen velice záleží na tom, aby politici cítili zodpovědnost vůči Pánu Bohu. Výsledky jsou pak blahodárné.
Bylo by vhodné zvolit někoho, kdo není populista. Na to bychom si měli dávat pozor. Měl by to být člověk střízlivý, který má schopnost rozumět oběma stranám. Jak pravici, tak levici. Jak staré, tak i mladé generaci. Sehnat takového člověka není snadné a my ho nalézt ani nemůžeme. Ten se musí probojovat sám. Není to, jako když svého času volili prezidenta poslanci a senátoři. Musí to být politik, který do kampaně vloží všechny síly. Nestačí jenom zájem stát se prezidentem, musíte to chtít se vším všudy a všechno pro to udělat jako svého času Miloš Zeman. Ten taky svého cíle dosáhl. To je první podmínka. Druhou je jistá vlastnost, které se dnes říká charisma. Moje matka to ale trefně nazývala plebs-appeal (schopnost oslovit širokou vrstvu obyvatel – pozn. red.) a tato vlastnost je nezávislá na charakteru. Uměl to beze sporu Miloš Zeman i Václav Klaus. Jestli se tady politik s takovými vlastnostmi objeví, to teprve uvidíme.
Hlavní je zodpovědný přístup k životu, zajímat se o toho druhého. Vyhnout se chybě, kterou jsme tady dlouho dělali, že jsme se uzavřeli ve své křesťanské bublině – ať už se to týkalo náboženské skupiny nebo politické strany. Máme být otevřenější, ať už jde o liberály, socialisty nebo kohokoliv. Zajímat se o ně a mluvit s nimi. To jsme v minulosti opravdu zmeškali. Samozřejmě nemůžu podporovat extremistické strany. To ne. Ale s jednotlivými lidmi, byť s pitomci, se máme bavit. Snad to může přinést úspěch.
Ve střízlivosti. To je vlastně velmi prostá zásada. Nejsme proti změnám, vůbec ne. Jsme proti změnám, které se dělají jen proto, aby byla změna. Když něco nefunguje, tak se to samozřejmě má řešit. Konzervatismus není ideologií a netvrdí, že ví, jak svět dát do pořádku – na rozdíl od marxismu. Konzervativec se dívá, jak se situace vyvíjí, a podle toho se rozhodne. Není tedy ideologický. Jakmile děláte z konzervatismu ideologii, už je to falešné. Důležité je mít zásady a trvat na nich, v Evropě by tou zásadou mělo být právě křesťanství. Očividně je ale pro lidi těžké rozlišit konzervatismus od jeho parodií, když se jím kdekdo ohání.
No jistě, mám tam děti a vnoučata (směje se).
Nechejme stranou Tyrolsko a Vorarlbersko na západě. Pokud srovnáváme Čechy a východní Rakušany, to znamená Vídeň, Horní a Dolní Rakousy, tak je to vlastně stejné. I jména jsou identická. Když jdete po Vídni, tak zíráte, kolik je všude českých jmen, a tady u nás naopak německých.
Pamatuju si vtipný moment před třiceti lety, bylo to první velké setkání tehdejších československých a rakouských představitelů v Židlochovicích. V jednom koutě si sedli a intenzivně diskutovali tehdejší rakouský kancléř Franz Vranitzky, tajemník ministra zahraniční a pozdější prezident Thomas Klestil a ministr financí Ferdinand Lacina. To je mimochodem nejkrásnější jméno pro ministra financí. Z české strany tam seděl ministr financí Klaus, hradní kancléř Schwarzenberg a kdo jen byl ten třetí… (vzpomíná)
Ano, Jirka Dienstbier – ministr zahraničí. To dobře vystihuje celou tu situaci. Hlavní příčina, proč se obě země vyvíjely jinak, je už za námi. Když byl Hitler poražen, z koncentračních táborů a věznic v Rakousku se vrátila spousta výborných politiků, kteří fungovali už před druhou světovou válkou. Znali demokratické postupy, měli svoje za sebou a věděli, jak se dělá politika – třeba Leopold Figl nebo Franz Olah. Když byl v Československu svržen komunismus a já jsem nastoupil na Pražský hrad, uvědomil jsem si, že v zemi jsou poslední maturitní ročníky ze svobodných poměrů už v penzi. To je ten velký rozdíl ve srovnání s Rakouskem. Tady lidé neměli tušení, jak politiku dělat. Já jsem měl v mládí možnost část velkých rakouských politiků poznat, a to byla poněkud jiná kvalita.
Především jako křesťan musím mít naději. Připomíná mi to následující polskou historku: Jaká bude polská budoucnost, to je těžká otázka. Část lidí doufá, že demokratickým vývojem a soutěžením stran se vytvoří skupina lidí, kteří budou moudře v Polsku vládnout. Druhá skupina věří, že v Čenstochové se objeví Panna Maria, která jako v roce 1920 zachrání Polsko. Ti druzí jsou realisté (usmívá se).
KAREL SCHWARZENBERG (* 10. prosince 1937) prožil dětství na zámcích Orlík a Čimelice. Poté, co československý stát sebral Schwarzenbergům majetky, se rodina uchýlila do rakouského exilu, odkud podporoval československý disent mj. coby předseda Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. Zpět se vrátil po čtyřiceti letech a stal se mj. kancléřem prezidenta Václava Havla. Jako ministr zahraničních věcí sloužil ve vládách Mirka Topolánka a Petra Nečase. Loni mu vyšla kniha rozhovorů vedených Renatou Kalenskou Připraven sloužit.