Vydání: 2007/5 Rozkrájet se pro druhé?, 29.1.2007

Příloha: Perspektivy

Dne 23. července 1944 odstartovalo z jihoitalského města Bari letadlo, které zamířilo přes Jaderské moře nad obsazenou Jugoslávii. U Seniče, nad územím ovládaným Titovými partyzány, byl z jeho paluby vysazen parašutista v uniformě československé zahraniční armády. Touto akcí byla zahájena druhá fáze výsadkové operace s názvem GUMMIT. Z hlediska našeho zahraničního odboje byla v mnohém jedinečná. Ta jedinečnost tkvěla především v osobě jejího jediného účastníka, tehdy třicetiletého Josefa Pojara. V zahraniční armádě sloužil necelé dva měsíce, které byly vyplněny intenzivním zpravodajským a paradesantním výcvikem. Občanským povoláním byl římskokatolickým knězem. Navíc nebyl československým, ale rakouským státním příslušníkem.

Čas příprav
Josef Pojar se narodil 28. července 1914 v české rodině ve Vídni. V mládí vychodil českou obecnou a měšťanskou školu spolku Komenský a ve čtrnácti letech vstoupil do řádu bratří těšitelů z Gethseman. Vystudoval řádové lyceum, na kterém v roce 1934 maturoval a v dalším studiu pokračoval v diecézním semináři v Brně, kde byl v roce 1939 vysvěcen na kněze. Po návratu do Vídně byl ustanoven duchovním správcem české menšiny a katechetou na českých školách. V létě 1940 byl povolán ke službě do wehrmachtu, avšak na základě svého prohlášení, že je Čech, byl po šesti týdnech propuštěn. Nesměl se vrátit do duchovní služby a až do konce roku 1942 pracoval jako dělník. V té době již kolem sebe soustředil skupinu protinacisticky smýšlejících vídeňských Čechů, ze kterých se postupně vytvořila odbojová skupina Revoluční výbor. Od roku 1943 mohl znovu působit jako kněz. Jeho zpravodajské možnosti se zvýšily, skupině ale chybělo spojení do zahraničí, o které se v průběhu roku 1943 marně pokoušela.

Kontakty se zahraničím
Počátkem roku 1944 se Revolučnímu výboru podařilo navázat kontakt se slovinskými partyzány. Jednoho dubnového dne v roce 1944 nasedl Pojar spolu s jedním svým spolupracovníkem do vlaku a odjeli z Vídně do Cejle. Za pomoci jugoslávských odbojářů se jim podařilo přejít německo-chorvatské hranice a dostat se na území ovládané Titovými partyzány. Tam byli předáni jedné z britských vojenských misí, která zařídila jejich letecké odeslání do Bari. Do Itálie dorazili 12. května 1944.
V Bari v té době působila mimo jiné Československá vojenská mise pro Jugoslávii. Zde Pojar nabídl své služby československé zpravodajské službě. Zprávy z Vídně, které předal, byly natolik zajímavé, že jeho nabídka byla (s vědomím londýnského MNO) téměř okamžitě přijata.
Při odchodu do akce byla Pojarovi propůjčena hodnost štábního kapitána. Za měsíc po seskoku se mu podařilo dostat do Cejle. Převlékl se do civilního oblečení s kněžským kolárkem, nasedl do vlaku a bez potíží odjel zpět do Vídně. Ve stejné době byl jmenován podporučíkem duchovní služby v záloze. Po návratu aktivoval svoji odbojovou skupinu. Pomocí spojek k jugoslávskému odboji začaly ke spojencům proudit velmi cenné zpravodajské informace. Pravděpodobně díky způsobu spojení, které skupina používala, pak bylo změněno její jméno na KURÝR. Jako jeho politická složka byl koncem září 1944 ustaven Československý národní výbor.

Zatčení ve Vídni a konec války
Před Vánocemi 1944 měl KURÝR asi tři desítky přímých členů a dále celou řadu vědomých i nevědomých spolupracovníků. Téměř výhradně se jednalo o vídeňské Čechy nebo Čechy ve Vídni totálně nasazené.
Dne 20. prosince 1944 byl zatčen jeden ze slovinských spolupracovníků KURÝRU. Hned následující den proběhlo ve Vídni rozsáhlé zatýkání. P. Josef Pojar byl zatčen s celou rodinou. Kvůli přeplněnosti vídeňských věznic byla část odbojářů počátkem ledna 1945 odeslána do koncentračního tábora v Mauthausenu. Tři z nich zde zahynuli. Ti, kteří zůstali ve Vídni, byli osvobozeni 7. dubna 1945 sovětskou armádou. Mauthausen byl osvobozen přesně o měsíc později Američany.
Téměř okamžitě po osvobození Vídně byl Československý národní výbor přeměněn na Československý ústřední výbor ve Vídni, který se stal reprezentativním orgánem vídeňských Čechů. Josef Pojar, mezitím povýšený na poručíka zahraniční armády, byl zvolen jeho předsedou. Zůstal jím až do jara 1946. Jako voják nebyl demobilizován a po ukončení válečných operací byl zařazen k Československé repatriační misi ve Vídni. Z titulu obou funkcí se velmi výrazně podílel na reemigraci Čechů a Slováků žijících v Rakousku do ČSR. Sám se také rozhodl pro návrat do staré vlasti. V září 1946 získal československé státní občanství a 1. února 1947 byl jako kapitán duchovní služby přidělen k velitelství 6. divize do Brna. V hledáčku

Státní bezpečnosti
V té době však byla jeho osoba již více než rok v hledáčku všech československých tajných služeb, postupně stále více ovládaných exponenty KSČ. Podle jejich představ byl tajemný kněz agentem Američanů, Britů, generála Prchaly, Vatikánu, nebo dokonce slovenských luďáků. To, že o jeho „protistátní“ činnosti nemohli získat žádné přesvědčivé důkazy, ještě více dráždilo jejich představivost.
Z řady agentů, kteří se v té době v Pojarově okolí pohybovali, byl nakonec úspěšný pouze jeden. Byl jím zvlášť nebezpečný konfident Reicinova Obranného zpravodajství podepisující svá hlášení šifrou D-8006, kterému se během podzimu 1947 podařilo zcela vetřít do Pojarovy přízně. Krátce po únoru 1948 byl Pojar přeložen z Brna do Plzně. Hned v březnu však byl, tak jako řada jiných, novému režimu nepohodlných důstojníků, fakticky postaven mimo službu.
V nové situaci se rozhodl pro odchod do zahraničí. První pokus uskutečněný koncem března 1948 s pomocí jeho pražských přátel nevyšel. Pojar se proto vrátil do Brna a obrátil se s žádostí o pomoc právě na agenta D-8006. Důvěra, kterou k němu měl, byla na první pohled pochopitelná. Reicinovým donašečem byl jeho kolega, bývalý důstojník zahraniční armády ve Velké Británii, parašutista, velitel výsadkové skupiny ROTHMANN a „navíc“ tajný člen KSČ Klement Hlásenský.
Ten pomoc samozřejmě přislíbil – a obratem vše ohlásil svým nadřízeným. Dne 4. dubna 1948 byl na brněnském hlavním nádraží Josef Pojar zatčen. Následovalo zatýkání v Brně, Praze a Táboře (tady použilo OBZ Hlásenského k provokaci na Pojarova nadřízeného mjr. duchovní služby P. Roberta Bednaříka a několik dalších občanů). Celkem se v souvislosti s touto „akcí“ ve vazbě OBZ a StB ocitlo nejméně devatenáct osob. Dvanáct bylo po nějaké době propuštěno na svobodu (většina byla ovšem postižena jinak – např. vyhozením z práce apod.).

Odsouzen na základě provokace
Josef Pojar byl v zinscenovaném procesu odsouzen pražským Státním soudem dne 21. prosince 1948 (přesně čtyři roky po té, co byl zatčen vídeňským gestapem) k trestu odnětí svobody na doživotí (státní prokuratura mu navrhla trest smrti). V hlavním líčení, stejně jako u dalších procesů, ke kterým byl povoláván jako svědek, se choval velmi statečně a odvolával výpovědi učiněné pod nátlakem StB, což samozřejmě na výsledcích procesů nemohlo nic změnit.
Kromě Pojara byli v samostatných procesech odsouzeni ještě Eduard Hauptmann (devět let – v roce 1949 se mu podařilo uprchnout z tábora Vykmanov na Jáchymovsku na Západ), manžel herečky Věry Ferbasové, architekt Jaroslav Pálka (tři roky – celý trest si odpykal), pplk. František Pouska (devět a půl roku – celý trest si odpykal), mjr. P. Robert Bednařík (dvacet devět let – v roce 1956 podmínečně propuštěn), voj. presenční služby Miroslav Hovorka (devatenáct let, po snížení trestu propuštěn v roce 1956) a úředník MNV v Táboře Antonín Potměšil (pět měsíců – trest si odpykal). Josef Pojar si trest odpykával v Plzni na Borech, v Leopoldově a v uranových dolech na táboře Bytíz u Příbrami (tam strávil téměř tři roky). Po pádu Reicina bylo u P. Josefa Pojara zjištěno, že k jeho zatčení došlo na základě provokace, což bylo i podle tehdejšího právního řádu nezákonné. Na svobodu však byl propuštěn teprve v červenci 1956. V následujícím roce byla povolena obnova procesu a v roce 1958 byl Vyšším vojenským soudem v Praze znovu odsouzen k délce předchozího vězení. V platnosti zůstala jeho kasace z hodnosti a odejmutí všech vyznamenání, která obdržel za svoji odbojovou činnost. Dalších jedenáct let pracoval v nekvalifikovaných dělnických profesích. V létě 1967 se mu podařilo vycestovat do Rakouska a usadit se znovu ve Vídni. Do duchovní služby se již nevrátil a působil jako katecheta na vídeňských školách. V roce 1990 byl soudně rehabilitován. O rok později mu byla udělena hodnost plukovníka československé armády ve výslužbě.

Epilog
Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že udavač Hlásenský nijak postižen nebyl. Alespoň ne za svoji konfidentskou činnost. V roce 1995 mu byla dokonce udělena hodnost podplukovníka ve výslužbě. O rok později zemřel. Jeho jméno dnes nefiguruje na žádném seznamu spolupracovníků komunistických tajných služeb...
Jiří Plachý
Autor (nar. 1975) absolvoval FF UK v Praze. Specializuje se na dějiny východní a jihovýchodní Evropy, nyní pracuje jako historik v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Snímky archiv autora. Mezititulky redakční.