Například: Jakou cenu má lidská existence a jaký smysl má oběť? Je člověk jediným soudcem sám nad sebou? Otázky nedoléhající z vrcholných vzepětí člověka, ale ze dna lidského zoufalství, bídy i z přízemí holého cynismu.
Bratři Karamazovi nechali podobně jako v „domovském“ Činoherním klubu (viz recenze v KT 15/2015) na festivalu vyšumět základní devízu slavného románu v příjemném barovém přítmí. Slovenskému Teatru Tatro se scénickou podobou Bulgakovova Mistra a Markétky – pod cirkusovým stanem a při všech průvodních frajkumštech – se naopak podařilo, že na nás peklo dýchlo celou svou mrazivostí.
Dramatické podoby se dočkal také román současného amerického spisovatele Jonathana Littella Laskavé Bohyně (Goncourtova cena za rok 2006). V Plzni se s jejím lehce podprůměrným nastudováním prezentovalo Slovenské národní divadlo. Zatímco u Littella si můžeme klást otázku: Jedná se o revizionistické dílo ukazující nacismus v lepším světle, o jednu z podob relativizujícího nihilistického kréda, nebo o autorovu polemiku se zavedenými představami, v níž jen dovedl ad absurdum falešné premisy? Slovenská režie s dílem bohužel pracovala jako s obyčejnou historickou předlohou. O hlavní postavě nacistovi-homosexuálovi Maxmiliánu von Aueovi se postupně dozvídáme, že je více než exemplárním výlupkem zločinnosti: už v internátě (samozřejmě katolickém) byl matrací úchyláků, dopustil se incestu s vlastní sestrou, na frontě zastřelil mladou Židovku, stal se matkovrahem a posléze i vrahem svých dobrodinců. A tato figura na diváky v závěru křičí, že nikdo z nás není o nic lepší než ona, a že tudíž nemáme právo ji soudit! Což o to, Léon Bloy kdysi napsal, že křesťan, který není ochoten (si) připustit, že je schopen spáchat ty nejohavnější zločiny, je notorický pokrytec a není hoden zvát se křesťanem. Až sem nemusíme mít při všech hrůzách s Littellovým dílem větší problém.
Představme si ale situaci z Janova evangelia (8,5–15): K Ježíšovi přivádějí ženu přistiženou in flagranti při cizoložství, za něž předpisově měla být ukamenována. Pán si něco čmárá do písku a přistižená, aniž vyčká výroku jediné oprávněné instance, proti shromážděnému davu křičí: „Kdo jste bez viny, hoďte po mně kamenem!“ Ale právě zde se nejen Littell, ale i celá moderní mentalita dopouští podobného „úkroku“ a dělá – lze-li to tak říci – účet bez Hostinského. Nejen to. Ona naopak účtuje s Hostinským, případně se tváří, že se bez něj docela dobře obejde.
V Plzni jsme letos mohli vidět, byť s několikaletým zpožděním, také výpravnou „divadelní operu“ Krzysztofa Warlikovského
(A)pollonia, která se pokouší na podloží antické mytologie „dekonstruovat“ oběť a její smysl v době holokaustu. Polský režisér často cituje právě z Littellova díla: von Aueho výroky vkládá do úst krále Agamemnóna nebo Hérakla, ale v podobném duchu jako Aue u něj promlouvá dnešní izraelský voják, potomek zachráněné Židovky. V závěru na diváky křičí potrhlá vědkyně, že všichni denně pácháme „holokaust“ na zvířatech, že není žádný soudce a že ani nebude žádný soud.
Zneklidňující na tom všem v obou hrách jsou především jednostrannost a zjednodušení – jako kdyby neexistovala oběť, jak ji chápe judaismus a křesťanství. Jako kdyby Izrael byl pouze etnikum s folklorem a obyčeji, jako kdyby nebylo svědectví, které před světem vydává už více než tři tisíciletí, jako kdyby v minulosti nebylo žádné „učení nenávisti“, které si chtělo zchladit žáhu jeho vyhlazením. Podobná zkreslení rozhodně nepředstavují cestu vedoucí ke světlu na konci lidského, až příliš lidského tunelu. A zdá se, že je zatím v nedohlednu i divadelní Blaise Pascal, který by řečí svého umění dokázal vyslovit, že člověk je příliš veliký na to, než aby mohl stačit sám sobě.