Každé umělecké dílo má právo přistupovat k realitě po svém, pracovat s ní, nemá být jen jejím obtiskem. Plně to platí i pro historické romány. Dumasovi Tři mušketýři jsou nesmrtelní jako poutavý romantický příběh, ale rozhodně nemohou být bráni jako pravdivý obraz dějin Francie za vlády Ludvíka XIII. A vadí někomu, třeba že tak významná historická osobnost, jakou byl kardinál Richelieu (tedy vysoký církevní hodnostář!), je tu vylíčena jako zákeřný a podlý intrikán? Avšak co jednomu projde jako umělecká licence, stává se u druhého terčem kritiky. V české literatuře se do takové pozice od jisté doby dostalo dílo Aloise Jiráska, dříve tak oslavované. „Jiráskovské pojetí“ české historie teď většinou slouží jako synonymum pro zkreslování dějinné ideologie, ač krásná literatura rozhodně nemá za úkol plnit stejné poslání jako učebnice dějepisu. Navíc mnohé z toho, zač je Jirásek odsuzován, bývá daleko od pravdy. K té se však obtěžuje vrátit už jen málokdo.

Jan Werich si sice dělával legraci z archaické vzletnosti Jiráskova jazyka i z objemnosti jeho spisů. Na druhé straně ale s uznáním řekl, že být Jirásek příslušníkem jiného národa, získal by jistě Nobelovu cenu za literaturu. Úvahy na toto téma za spisovatelova života skutečně padaly a konkrétním titulem, který v té souvislosti figuroval, byl román Temno. Hned od svého vzniku byl považován za Jiráskovo stěžejní dílo a zůstal jím i dnes. Po ryze umělecké stránce se mu z velkých románových prací tohoto autora vyrovná asi jen trilogie Bratrstvo a kronika U nás. Temno je však zároveň často terčem ostré kritiky zpochybňující jakékoli jeho kvality. Zdá se však, že tyto hlasy většinou nevycházejí ze znalosti románu, nýbrž pouze z pověstí, které se nad ním vznáší.

Katolický týdeník se už před časem, při příležitosti spisovatelova jubilea, věnoval otázkám jeho tvorby. Nešlo o vyvracení názorů, jen o výzvu k zamyšlení s připomenutím některých faktů. A jelikož je problém Temna pro celou Jiráskovu tvorbu klíčový, stojí snad za to vrátit se k němu podrobněji. Letos je tomu totiž právě sto let, co byl román poprvé knižně vydán jako hold památce Mistra Jana Husa. Čtenářský ohlas byl okamžitý a mimořádný. Jen do konce 1. světové války se kniha dočkala pěti reedicí. Když ji v roce 1921 malíř Adolf Kašpar doprovodil mnoha krásnými ilustracemi, inspirovanými dřevotisky barokních modlitebních „špalíčků“, dotvořil její klasickou tvář.

Také tehdejší odborná kritika přijala Temno pozitivně. I takové kapacity jako Arne Novák nebo Albert Pražák se vyjadřovaly s uznáním. Odsudky zazněly jen ze dvou protichůdných stran. Stoupencům literární moderny se Temno zdálo příliš vyrovnané a málo útočné, zatímco z katolických kruhů se ozývaly opačné hlasy – román byl chápán jako dílo protiklerikální. První okruh námitek pomiňme, literární vyrovnanost a neútočnost můžeme brát jako kladnou vlastnost. Závažnější byly protesty z druhé strany. Jirásek si z nich zřejmě nedělal těžkou hlavu. V dopise benediktinovi dr. Zimovi v roce 1920 píše: „Moje Temno není historie, to je jen román.“ Záleželo mu ovšem na něm jako na málokterém z jeho děl. Přípravě věnoval mimořádnou péči, což dokládá množství poznámek a výpisků zachovaných v pozůstalosti. Prostudoval staré tisky i kroniky, dobovou korespondenci, rodokmeny, kancio-

nály i kázání, materiály ze strany katolické i protestantské.

Hlavní dějovou linií románu jsou osudy rodiny myslivce Machovce, stíhané pro jinověrectví. Příběh se odehrává v úseku let 1623 až 1629, tedy za vlády Karla VI., kdy se postavení nekatolíků výrazně zhoršilo. Císař po svém nástupu vydal sérii dekretů, jimiž státní moc převzala od církve vůdčí roli v jejich pronásledování. Kacířství se tak stalo zločinem proti státu a v krajních případech bylo trestáno smrtí. Ruku v ruce s náboženským útlakem probíhalo hospodářské zbídačování země, takže náš nejlepší znalec barokních dějin, historik Josef Pekař, právem označuje dobu Karla VI. za „železné časy, léta chudoby a zhouby království“. Takové je chmurné pozadí Jiráskova románu. Přičemž dobou temna je spisovatel nikdy nikde nenazval. Vždyť ani nelíčí historickou epochu, jen její velmi krátký časový úsek! Slovo „temno“ se v textu objeví jen jednou, a to v konkrétních souvislostech – jako povzdech nad mrtvým deklamátorem Svobodou. Váže se na citát z Izajáše, který je mottem celého románu.

Na tom, že se název díla začal přenášet na celé období českého baroka, mají „vinu“ historici a literární vědci. Paradoxně jako první možná Josef Pekař ve své studii Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého. Naopak Zdeněk Nejedlý v meziválečném období překvapivě odmítal ideově politický výklad Jiráska. V poválečných dobách komunistického režimu to byl ovšem právě on, kdo se na Jiráskovi neblaze podepsal a zavlekl jeho dílo do služeb totalitní ideologie. Temno bylo zneužito pro proticírkevní agitaci, a když v roce 1950 režisér Karel Steklý natočil jeho filmovou adaptaci přísně v duchu dobové propagandy, zrodilo se zkreslující povědomí o románu. Přitom film je víc než sporný nejen po ideologické, ale také po umělecké stránce, a s původním dějem zachází dle potřeby. Nejmarkantnějším příkladem je P. Koniáš v podání Martina Růžka – působí tak ďábelsky, že mu snad chybí už jen růžky a kopyta…

Právě na postavách jezuitů lze ukázat Jiráskovu snahu o objektivní pohled, neboť ti byli už od dob obrození v naší literatuře terčem útoků. Autor Temna sice straní nekatolickým hrdinům příběhu, leč jejich oponenty nekreslí nijak schematicky, natož aby je zlehčoval. Vytváří širokou škálu typů, od přísného P. Firmuse po laskavého P. Daniela Suka. Pokud jde o samotného P. Koniáše, hlavním pramenem mu byl v jeho případě oslavný nekrolog z roku 1760 (tzv. Elogium). Jistě pod jeho vlivem a pod vlivem misionářova literárního díla (o němž se v knize několikrát hovoří) vyznívá scéna Koniášova bolestného osamění v noci v Dobrušce jako zvláštní vcítění, obraz sugestivní a expresivní, svým duchem opravdu barokní. I Zdeněk Nejedlý musel přiznat, že Jirásek „Koniášovi dal dokonce i jisté rysy velikosti, sice chmurné, nelidské“. Vlastní popisy misijního působení včetně Koniášova zaníceného kázání a výjevu s pálením knih čerpal spisovatel z dobových kronikářských zápisů ve shodě s jejich nekatolickým postojem. Vytýkat tento postoj Jiráskově tvorbě jako celku je ovšem omyl. V řadě jeho dalších próz najdeme výrazné, ryze kladné postavy kněží – mezi nimi jednu z nejkrásnějších kněžských figur v české literatuře vůbec, P. Josefa Havlovického, hlavního hrdinu kroniky U nás.

Příběh Temna se rozpadá do dvou částí. Dějištěm první z nich je východočeský zámeček Skalka, dějištěm druhé části Praha. Obě prostředí jsou Jiráskem znamenitě vylíčena. Skalka navenek poklidně, až idylicky, Praha v plné záři společenského a kulturního centra. Celý román rámují dvě majestátní slavnosti, na počátku korunovace Karla VI. na českého krále a na konci oslavy svatořečení sv. Jana Nepomuckého. A nejde jen o ně. Asi v žádné jiné české próze nenajdeme tak podrobný a barvitý obraz života barokní Prahy – od velkých událostí, jako jsou pouť na Bílé hoře, svatojanská vigilie na Vltavě nebo mariánská mše v Betlémské kapli, až k drobným epizodám. Zpívá se tu a tančí na měšťanské svatbě, po domácku se muzicíruje, slaví se rodinné Vánoce včetně zpěvu koled a stavění betléma, na léto se jezdí do vinic za městem. Je to Praha, v níž maluje Rainer a komponuje Brixi. Z temného celku dějového příběhu, točícího se zejména kolem osudů Machovcovy dcery Helenky, při bližším pohledu náhle vystupují svítivé detaily. V tom má Temno vlastně mnoho společného s barokním malířstvím.

Jestliže se Jiráskova barokní Praha podobá monumentálním plátnům, je venkovský život na Skalce jako řada žánrových obrazů – lovecké zátiší regenta Lhotského, domácí oltářík slečny Polexiny, jímavá scéna přijímání Helenčiny babičky… Také k těmto idylám však patří stíny. Nevrhá je jen doba, ale i bezcharakterní lidé, jako správce Čermák, slídil a udavač, typ, který se rodí v každých časech útisku. Naopak autorovy zjevné sympatie má postava Žida Lazara Kiše. Je důkazem Jiráskova demokratismu: v jeho době antisemitismus v literatuře ještě často existoval. Soucit autor projevuje v krátkém okamžiku také s údělem další pronásledované menšiny, s cikány, jak se tehdy říkalo Romům. Pozadí k venkovským dějovým epizodám tvoří až krajinářsky líčená přírodní prostředí. V jejich vykreslení byl Jirásek vždy mistr – klasickým příkladem je až impresionistická vstupní kapitola románu Proti všem. V Temnu je to třeba letní krajina, kterou se vrací regent Lhotský z Prahy, lesní zákoutí s židovským hřbitovem, kde se skrývá emisar Vostrý, anebo, už v pražských kapitolách, jitřní nálada na Březinově vinici.

Jiráskovo umění malovat slovem (a to vybroušeným a chutným) se projevuje také v kresbě charakterů. Ač je osou děje příběh Machovcovy rodiny, román vlastně nemá ústřední postavu. Je širokou galerií typů, zabírající všechny společenské vrstvy. Autorovi se do nich podařilo vzácně vcítit. V jeho románech ze starších českých dějin, především z doby husitské, cítíme, že mu v podtextu šlo o spojitost s jeho současností. Jako by katolíci a kališníci z počátku 15. století byli jen rozhádanými příslušníky strany staročechů a mladočechů z konce 19. století, oblečenými do historických kostýmů. Tímhle aktualizovaným pozadím Temno poznamenáno není. Od „ve víře stálého“ myslivce Machovce a jeho dětí přes dobrosrdečné členy Březinovy rodiny až po úsměvné figurky z kroužku sodálů jde o osoby beze zbytku zasazené do barokního rámu. Autorova zvláštní, téměř láskyplná pozornost je věnována postavám dvou vzdělanců, mladého juristy Hubátia a deklamátora Jana Svobody – prvému patří budoucnost, druhý tragicky umírá poté, co byl jeho bratr pro víru popraven (což je skutečná historická událost). Jiráskovo nekonvenční vypravěčské umění se projevuje i v tom, že román nemá tradiční konec. Závěr zůstává otevřený, visí v neurčitu. Můžeme jen tušit, jak to bude dál. Jde o finále téměř moderní.

Po ideové stránce Temno není románem o zápase víry a bezvěrectví. Staví jen právo na svobodné náboženské vyznání proti mocenskému útisku. V přeneseném významu jde o právo na svobodné přesvědčení vůbec. Pronásledování podobných „jinověrců“ přece známe také z pozdější české historie. Dokonce i z historie nedávné. Tajné schůzky, pašování zahraniční literatury, emigrace, domovní prohlídky, žalářování, ba popravy, k tomu všemu najdeme v románu analogie. Temno je dílo v české literatuře výjimečné právě oním prolínáním světel a stínů. Jejich souhru autor jednoznačně neřeší, nýbrž předkládá čtenářům k posouzení.