Bible kralická vytvořená učenci Jednoty bratrské se stala nejvýznamnějším českým humanistickým překladem a vůbec prvním úplným biblickým textem přeloženým do češtiny z původních jazyků.

 

Bible kralická nevznikla na zelené louce – předchází ji významná tradice domácího biblického překladu. Od druhé poloviny 13. století se objevují překlady některých biblických knih (Žaltář), v padesátých letech 14. století byl vyhotoven – poprvé v živém slovanském jazyce – překlad celé Bible. V 15. století zájem o biblické texty zvýšilo husitské hnutí a ve stejné době se zrodila celá řada výpravných rukopisů a dalších překladů. Písmo jako zjevené Boží slovo bylo – v intencích husitského teologického myšlení – v Jednotě bratrské od jejího vzniku v polovině 15. století pokládáno za jedinou věroučnou autoritu. Do dvacátých let 16. století však zůstávali bratří odkázáni na překlady církve podobojí, tehdy početně největší církve v českých zemích.   

 

Změna nastala až ve spojení s jedním z nejvýznamnějších českých humanistů a zároveň kazatelů Jednoty bratrské Janem Blahoslavem (1523–1571), který studoval ve Vitemberku, Královci a Basileji. Na výzvu bratrských biskupů připravil překlad Nového zákona, vytištěný v letech 1564 a 1568 v Ivančicích. Tento překlad je orientován na řeckou předlohu a zároveň dosvědčuje respekt k dosavadní biblické překladatelské tradici v Čechách. Jako přímý předchůdce Bible kralické je určujícím zejména z hlediska jazykové koncepce. Blahoslav při překladu podle humanistické teorie aplikoval vysoký literární styl a vytvořil esteticky hodnotný text.

Po Blahoslavově smrti se díla ujal jeho odchovanec a nástupce v úřadu ivančického biskupa Ondřej Štefan. Vytvořil skupinu duchovních, jež si kromě dokončení překladu vytkla za cíl vypracovat obsáhlý komentář, který měl bratrským kazatelům usnadnit výklad biblického textu a nahradit biblické pomůcky vydávané v zahraničí. Projekt byl zahájen v Ivančicích, odkud se práce spolu s bratrskou tiskárnou z bezpečnostních důvodů přesunuly v roce 1578 do nedalekých Kralic nad Oslavou na panství Jana st. ze Žerotína. Následujícího roku vyšel první svazek nového překladu obsahující pět knih Mojžíšových. Trvalo dalších patnáct let, než byl vydán poslední díl – revidovaný Blahoslavův překlad Nového zákona. Podle místa vydání je tento překlad označován jako Bible kralická, její první vydání podle počtu svazků jako tzv. Šestidílka. Dle předmluvy byl překlad určen zejména bratrským duchovním, do jejichž kompetencí patřil i výklad Písma.

 

Funkce kralického překladu v Šestidílce se odráží v grafickém rozvrhu tisku. Na střed sazby je větším písmem umístěn biblický text, po obou stranách, případně i v dolní části, je čarami oddělen prostor pro aparát. Na okraj stran a dole pod textem je položen výkladový komentář, jehož součástí jsou i jazykové poznámky filologického rázu a variantní čtení jiných překladů. Na hřbetní okraj jsou umístěny souhrny veršů kapitoly, které tvořily tematický celek usnadňující orientaci v textu, včetně konkordancie. Překladatelé odlišili rovněž ty části překladu, které přímo neobsahoval hebrejský nebo řecký originál, ale pro větší porozumění bylo nutné je připojit k biblickému textu. Vysazeny jsou menším typem písma. Ve vydání Šestidílky je také poprvé v českém biblickém tisku použito číslování veršů. Po typografické stránce představuje Bible kralická vrchol zdatnosti kralických tiskařů. Chybí v ní narativní ilustrace, obvyklé například v pražských biblických tiscích Jiřího Melantricha, ale estetický dojem zvyšuje celá řada dekorativních prvků s bohatou ornamentikou.

O průběhu překladu se dochovalo pouze několik nepřímých zpráv. Jména překladatelů jsou poprvé zmíněna v historickém díle Andrzeje Węgierského, vydaném v roce 1652. Kromě českých a moravských bratrských teologů, vzdělaných na zahraničních akademiích a univerzitách, se tam objevují hebraisté Lukáš Helic z Poznaně, Žid, který konvertoval k bratřím, a Mikuláš Albert z Kaménka, po roce 1609 první řádný profesor hebrejštiny na pražské univerzitě.

 

První vydání směřovalo především do rukou bratrských kněží, ale také ochránců Jednoty z řad šlechty. Vedení Jednoty

však záhy rozhodlo o vydání méně nákladné jednosvazkové Bible a Nového zákona. Oba tituly vyšly bez poznámkového aparátu v Kralicích v roce 1596. O pět let později byl opět vydán Nový zákon s poznámkami a konečně v roce 1613 druhé jednosvazkové vydání celého biblického textu ve větším formátu. Vydání bez poznámek se v mnohem větší míře rozšířila

mezi laiky a stala se oblíbeným pramenem osobní zbožnosti. V prostředí Jednoty bratrské nalezl překlad uplatnění jako liturgický text, jeho specifické užití dokládá též interiérová nápisová výzdoba některých bývalých bratrských chrámů (například kostel sv. Martina v Kralicích), příznačná pro bratrské sakrální prostory.

Vydání z roku 1613, v obecném povědomí zakonzervované jako vrchol bratrské biblistiky, se stalo základem pozdějších exulantských edic. Další biblické projekty již nemohly být vzhledem k vývoji nábožensko-politické situace realizovány. Nedošlo k vydání rozsáhlé konkordance k Bibli kralické, kvůli vypuknutí stavovského povstání nebylo zahájeno ani nové vydání Šestidílky, diskutované v roce 1618. Výsledky vestfálského míru a ztráta naděje na zvrat poměrů v zemích ovládaných Habsburky přivedly Jana A. Komenského v roce 1650 k sepsání Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské. V jeho závěru autor symbolicky odkázal českému národu Bibli kralickou. Výrazně přispěl k tomu, že dílo, určené prvotně zejména bratrským kněžím, nabylo později charakter kolektivního kulturního dědictví a symbolu národní identity Čechů a Moravanů. Komenský je zároveň autorem Manuálníku (vyšel 1658 v Amsterodamu), výtahu z Bible kralické, určeného laickým čtenářům, pro školní výuku i začínajícím teologům.

V pobělohorské době se protestantská tištěná literatura stala zvláštním předmětem zájmu katolických misionářů. K intenzivnímu vyhledávání „kacířských“ knih docházelo zejména v 18. století, kdy vznikaly tištěné seznamy proskribované literatury. Podle závažnosti svého obsahu měly být tyto knihy buď korigovány, nebo zabaveny a zničeny. Do druhé kategorie patřila téměř veškerá produkce bratrských tiskáren a za „nenapravitelnou“ byla považována rovněž Bible kralická. I přes velký počet zničených knih přečkalo toto období mnoho exemplářů bratrských biblických tisků nejen v soukromých rukou, ale též v knihovnách katolických církevních institucí. Dnes patří Bible kralické k početně nejdochovanějším bratrským tištěným titulům. V době rekatolizace se dočkala vysokého ocenění její jazyková stránka. Když v sedmdesátých letech 17. století jezuitští učenci zahájili práci na překladu tzv. Bible svatováclavské, stala se Bible kralická jedním z hlavních inspiračních zdrojů lexikální složky díla.

 

V 17. století se bratrský překlad stal důležitým pojítkem mezi exulanty a tajnými nekatolíky na území Čech a Moravy a na počátku 18. století začal svůj druhý život. Jeho text zaujal v Halle luterské obdivovatele Komenského díla, kteří v roce 1709 vydali kralický Nový zákon. V Žitavě zase vydal v roce 1720 Nový zákon exulant Václav Klejch, který v předmluvě načrtl historii českého biblického překladu, do jehož kontextu zasadil Bibli kralickou. O dva roky později byla v Halle v pěti tisících exemplářích vydána celá Bible. Ale ani poměrně vysoký náklad knih nestačil pokrýt poptávku exulantů. Velký zájem byl i v evangelických hornouherských sborech, kde se kralická čeština stala liturgickým jazykem (tzv. bibličtina). Další významné vydání celé Bible připravil roku 1766 kazatel českého reformovaného sboru v Berlíně Jan Bohumil Elsner a v roce 1787 vyšla Bible kralická v Prešpurku. I přes nedostatky některých vydání měly tyto edice velký význam pro formování moderní češtiny. V době národního obrození se bratrský překlad stal vzorem pro jazykovou reformu. Na Slovensku i přes snahy některých obrozenců k prosazení „bibličtiny“ jako spisovného jazyka nedošlo, nicméně bratrský překlad zde byl až do 20. století liturgickým textem evangelických církví a sehrál výraznou roli v kulturním sbližování Čechů a Slováků.

Na konci 19. století část evangelických duchovních reflektovala znepokojující stav, že edice Bible kralické výrazně zaostávají za vývojem jazyka a ztěžují přístup k obsahu textu. Tento trend se pokusil změnit reformovaný farář Jan Karafiát, známý autor Broučků, který připravil rozsáhlou revizi textu podle vydání z roku 1613. Ta se však patrně z respektu k dlouhé tradici antikvované podoby Bible kralické neprosadila. Ve 20. století čelila Kralická bible konkurenci nových biblických překladů, nicméně v liturgickém užívání jejího textu v nekatolických církvích nastal přelom až v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy ustoupila do pozadí se zavedením Českého ekumenického překladu, ačkoli nadále zůstala oblíbenou alternativou.

 

Od konce 19. století je text Bible kralické předmětem vědeckého zájmu, a to především filologa Jaroslava Konopáska ve třicátých letech 20. století, jenž kromě jiného vydal faksimile Blahoslavova překladu Nového zákona z roku 1568. Zájem odborníků se nevyhnul ani Kralicím. Na místě tvrze, kde působila bratrská tiskárna, probíhal od roku 1956 systematický archeologický průzkum, který přinesl významný objev velkého množství původního typografického materiálu. Tyto snahy nakonec v letech 1967–1969 vyvrcholily vybudováním Památníku Bible kralické, muzea kralického překladu, letos v souvislosti s připomínaným jubileem obzvlášť hojně navštěvovaného.