1.8.2014, Autor: Martin T. Zikmund

Nové, přísnější sankce vůči Rusku jsou dobrým signálem, neboť potvrzují, že USA a EU dokážou postupovat jednotně.  Sestřelení malajského letadla plného Nizozemců, Malajsanů, Australanů a příslušníků dalších národů bylo tou poslední kapkou, která tuto kooperaci vyvolala. A to ani ne fakt sestřelení samotný, jako ruské trucovité zatloukání a snaha házet špínu na druhé. Přesto by měl Západ ve své strategii vůči Rusku brát v úvahu i fakt, že jeho partner uvažuje jinak než on sám. 

Vždyť na ruské politice vůči Ukrajině je zjevné, jak málo je racionální a jak moc je nesena vzdušnými zámky, které nejsou kryty žádnými výpočty. Tak třeba: Podporou povstalců Rusové nechtěně sjednocují ukrajinský národ, v němž by za jiných okolností našli mnohem více spojenců. Anebo: krymskou okupací bezhlavě zatěžují svou už i tak klesající ekonomiku – Krym je totiž chudý a netáhne už ani Rusy. Jinými slovy: ruská politika vůči Ukrajině se podobá reakci zhrzeného muže, jehož opouští milenka, kterou občas v rozmaru znásilňoval, a on se s tím nechce smířit. - A právě zde vězí  Achillova pata západních sankcí. Ty totiž předpokládají, že prohlubující se ekonomická nouze přivede diktátora k rozumu. Jenže současný car neuvažuje jen v ekonomických relacích, nýbrž sveřepá potřeba zachovat si svou tvář suverénního imperátora je silnější pud než pouhý ekonomický kalkul. Západní sankce Kreml zabolí. Jde jen o to, aby pak nepřišel o rozum úplně.