V posledních letech sledujeme oslabení důvěry v demokracii a instituce napříč Evropou. Je podle vás současná krize především krizí politickou, ekonomickou, nebo také kulturní a duchovní?

Samozřejmě existují různé roviny této krize. Dlouho nám bylo opakováno, že budoucnost musí být vždy ekonomicky lepší. Jenže pak přišla hospodářská krize a obrovský propad, ve Spojených státech posílilo populistické hnutí MAGA („Udělejme Ameriku znovu skvělou“ – pozn. red.) – to jsou lidé, kteří v procesu globalizace ztratili své jistoty. Ukáže-li politika, že už není schopna měnit věci k lepšímu, ztrácíte k ní důvěru. Chodíme k volbám, jenže pak zjišťujeme, že jsou politici v řadě věcí naprosto bezmocní nebo že řeší jen zástupné problémy, nemají schopnosti a často ani vůli stav světa ovlivnit. Že politice chybí výkon, Britové říkají „output“. A ohledně krize kulturní a náboženské bych řekl, že se ztrácí důvěra ve společnost jako kolektiv.

Kvůli atomizaci?

Ano, chybí nám „důvěra v souseda“. Atomizace a fragmentace na různé skupiny způsobuje, že sice můžete důvěřovat své nebližší rodině, ale větším společenským celkům už ne. To se projevuje i na duchovní rovině. Žijeme ve společnosti, která je většinou sekularizovaná, o mnohém psal už Masaryk v Sebevraždě. Vytratil se „horizont budoucnosti“, už nikam nespějeme. Všechny velké utopie 20. století zklamaly, včetně té komunistické, jakéhosi „sekularizovaného náboženství“, i když mu tolik lidí věřilo… Žijeme v totální tyranii přítomnosti. Internet a média vás neustále zapřahají do pomíjivého kolotoče každodenního dění. Ale to vašemu životu nedává smysl! Už jsem zmínil sekularizaci, která nejvíc pokročila v katolických zemích – Španělsku, Itálii nebo Polsku – což je pozoruhodné. Ještě před čtyřiceti lety totiž platil kontrast mezi západní společností, kde náboženství už nehrálo moc velkou roli, a střední, východní a jižní Evropou, kde bylo naopak jejím tmelem – a to někdy dokonce politice navzdory. Obojí se vytratilo.

Katolická církev za pontifikátu papeže Františka a i nyní za Lva XIV. často vstupuje do debat o válce, migraci a sociální spravedlnosti. Je podle vás církev stále důležitým hlasem v evropské veřejné debatě?

Určitě je méně důležitým hlasem než dříve, protože ubývá věřících. Když se duchovní nebo sám papež k něčemu vyjádří, osloví to především křesťany. Zajímavé ale je, že papež si uchoval vliv a někdy i přízeň lidí, kteří věřící nejsou – vědí totiž, že symbolizuje něco, co nepodléhá tomu, co jsem před chvíli popisoval, tj. ekonomice, mediálnímu tlaku kolem, tyranii přítomnosti. Je to někdo, kdo mluví „odjinud“, ke všem a o aktuálních událostech.

Například?

Třeba když se papež vyjádří k válce a následně ho o teologii poučují americký prezident s viceprezidentem, a dokonce když se Trump, ten neznaboh, stylizuje do Ježíše, který léčí pacienta – on, developer prodávající nemovitosti, který kvůli svému byznysu stokrát skončil u soudu, se najednou potřebuje takto zobrazovat! Vždyť se to musí příčit všem lidem bez ohledu na vyznání, dokonce je to uráží. A do toho přijde papež a řekne jen pár slov o tom, že církev je tu, aby se snažila prosadit mír – nejen v politickém slova smyslu, ale i mír společenský a zároveň pokoj jako vnitřní stav člověka. Toto propojení nikde jinde nenajdete. Nedávno jsem byl ve Spojených státech a uvědomil si, jak výraznými protipóly papež a Trump jsou – ta prezidentova bezbřehá sebestřednost, arogance a egocentrismus… Vnímám to jako paradox – sekularizace postupuje, čím dál méně lidí chodí na bohoslužby, ale současně má papežovo slovo váhu, a to i u nevěřících.

Desítky let se věnujete střední Evropě. Ta bývala po roce 1989 symbolem návratu ke svobodě a evropské integraci. Má ale tento region ještě schopnost přinášet Evropě inspiraci, nebo se spíše stal zdrojem nových napětí? Připomeňme i název vaší známé esejistické knihy: „Střední Evropa je jako pták s očima vzadu“ (oceněné Magnesií Literou za publicistiku 2019), když právě uvádíte svou knižní novinku „Probuzení Evropy“.

Metafora „ptáka s očima vzadu“ pochází od argentinského spisovatele Jorgeho Luise Borgese (v jeho Fantastické zoologii z roku 1957 se tato bájná bytost jmenuje Goofus a létá pozpátku, protože ji nezajímá, kam míří, ale odkud letí – pozn. red.). Pro střední Evropu byl po roce 1989 charakteristický vztah k identitě – kdo jsme –, protože tu panovalo dlouhé období, kdy se o těchto věcech vůbec nesmělo mluvit. Přišla svoboda a přitahovala nás západní Evropa, ale zároveň jsme měli strach o vlastní identitu. A k mé nové knize: Po skoro čtyřiceti letech v srdci Evropy zjišťujeme, že jsme možná nikdy nepřemýšleli, kam má Evropa jako celek směřovat, nepřijali jsme spoluzodpovědnost za její osud, za budoucnost. Pořád jsme se vztahovali k „nim“, to „oni“ – nejprve Spojené státy, pak NATO a Evropská unie – za nás všechno „zařídí“, naši bezpečnost a ekonomickou úroveň. Když jsme vstoupili do EU, brali jsme to jako konec dějin (viz slavné dílo amerického autora Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk z roku 1992, v němž po konci studené války psal, že celosvětové šíření liberální demokracie a západního tržního hospodářství může představovat konečný bod lidského vývoje – pozn. red.). Jako by byl náš problém vstupem do EU vyřešen. A nyní jsme uvnitř – a ten „problém“ nekončí, prožili jsme velkou ekonomickou krizi a nyní tu máme krizi politickou. Budoucnost Evropy je najednou plná otazníků.

Vztahy mezi východem a západem Evropy pozorujete dlouhodobě a zblízka – v terénu. Přetrvává podle vás i po třiceti letech od pádu komunismu určitá mentální hranice mezi „starou“ a „novou“ Evropou?

Samozřejmě. Když mluvíme o vzestupu národoveckého populismu, byla právě střední Evropa jeho průkopníkem – s Orbánem, Kaczyńským a dalšími. Ale podívejte se na Nizozemsko, kde též existuje silná národovecká strana, nebo koneckonců na Itálii. To dělítko tedy existuje už jen v několika ohledech. V otázce svrchovanosti, starosti o identitu má ale střední Evropa stále své specifikum – žijí tu staré národy, jejichž státy byly relativně nově založené a záhy poté vstřebané do sovětské sféry vlivu. Takže tohle období přežívaly právě díky své identitě, kultuře.

Nedávné volby v Maďarsku ukázaly, že i autokrat má jen omezenou „dobu trvanlivosti“. Co zde předpovídáte západní Evropě – Velké Británii, Itálii, Německu, a zvláště Francii – jsme už podle vás na určitém vrcholu populismu, v některých případech autokracie?

Opravdu stojíme na rozcestí – sklenička je vždy napůl prázdná a napůl plná. Spojené státy mají svého Trumpa, „evropští trumpisté“ žijí zde v Evropě mezi námi. A jsou připraveni, protože si mysleli, že EU přetvoří ke svému obrazu. Porážka Orbána jim ovšem ukázala jejich vlastní limity. Vše je tedy otevřené a jejich triumf není vůbec definitivní.

Jste tedy ohledně budoucnosti Evropy spíše optimista?

Jsem optimo-pesimista. Tedy pesimista, který se léčí.

A co je vaší léčbou?

Přemýšlení, psaní a diskuse!

JACQUES RUPNIK (*1950 v Praze) je francouzsko-slovinský politolog a historik, který se narodil v Praze, kde žil až do svých patnácti let, a dosud plynně mluví česky. Dlouhodobě se zabývá střední a východní Evropou. Po studiích na Sorbonně a Harvardu pracoval pro BBC v Londýně, po roce 1977 spolupracoval s Pavlem Tigridem na jeho exilovém časopise Svědectví. V letech 1990–1992 působil jako poradce prezidenta Václava Havla. V 90. letech zastával funkci výkonného ředitele Mezinárodní komise pro Balkán a člena Nezávislé mezinárodní komise pro Kosovo. Nyní je hostujícím profesorem na College of Europe v belgických Bruggách. Spolupracuje s FSV UK v Praze a též s Ostravskou univerzitou. Česky mu vyšlo několik knih, naposledy Probuzení Evropy (Novela bohemica 2026).