Kosmova Kronika Čechů je starý zdroj informací o našich dějinách. Jenže – čte se dnes?

S kýmkoli jsem o své práci mluvil, zajásal, že kroniku „zná“, ale lidé většinou přiznávali, že ji nečetli. Panuje představa, že Kosmova kronika rovná se staré pověsti české, tedy předhistorické příběhy o praotci Čechovi, kněžně Libuši apod. Ale tyto pověsti ve skutečnosti tvoří jen úvodních třináct kapitol první z celkem tří knih kroniky. Zbytek pokrývá historickou dobu vlády Přemyslovců, mezinárodní vztahy a dění v pražské kapitule, jejímž byl Kosmas děkanem.

Měl jste ambici změnit dřívější „chladné“ přijetí kroniky u čtenářů?

Hlavně jsem chtěl sdělit, že Kosmu stojí za to číst! Najdete u něj víc, než byste čekala – životní „šťávu“. A jestli máte ráda fiktivní příběhy s historickou tematikou, jejich kouzlo tam najdete taky.

Co vás na tomto díle jako literární památce tak fascinuje?

Jako češtinář a latiník jsem byl školen ve staré literatuře. Proto jsem zaplesal, že Kosmas není jen historik, kronikář, ale i básník. V kronice je přes 200 veršů v hexametrech (tj. se šesti přízvuky) – to je skutečná literární potěcha. Pro nás je nezvyklé, že navíc rýmoval prozaickou část textu. Kosmas je dále mistrem zkratky. Dramatické okamžiky, například vyvraždění Vršovců v roce 1108 (raněstředověkého velmožského rodu, který v 11. až 12. století významně ovlivňoval dějiny přemyslovského státu; Přemyslovci se Vršovce pokusili vyvraždit celkem třikrát – pozn. red.) nebo souboje mezi syny krále Vratislava, líčí stylem „mikropříběhů“. V jednom či dvou odstavcích tak sledujete velmi dramatický děj odehrávající se na různých místech, s přímou řečí a také výkřiky autora, který děj komentuje. Velkou předností je tu stylistická pestrost. Kosmas chtěl neustále překvapovat.

Dělalo mu dobře předvádět, co vše dokáže?

Podle dobové konvence dává vědět, jak skvělý je stylista. Neustále čtenáře přitahuje k textu, slibuje, co má přijít později, a občas připomene, že už o něčem mluvil dříve. Jednotlivé části kroniky dedikuje různým lidem a žádá je, aby text opravili – že on sám pořádně latinsky ani neumí a že se při čtení akorát zasmějem… Jenže to všechno sdělí takovou formou, že musíme smeknout! Snaží se získat si přízeň čtenářů tím, že jim skládá poklonu a naznačuje, že jsou ještě daleko lepší než on.

Kronika je plná učených narážek a rétorických figur, slovních hříček, vtipů a ironie.

Ano, Kosmas se dokonce nebojí ani šťavnatějšího slovníku a občas vystihuje brutalitu doby a sáhne po vulgarismu. Třeba vévoda Břetislav vyhrožuje saskému Ekkehardovi, že mu nejen usekne hlavu, ale navíc mu přiloží ora ad posteriora. To zní sice vznešeně, ale znamená to doslova „obličej k zadnici“.

S čím jste při překladu nejvíc bojoval?

Celkově mě hodně sužoval problém označení lidských sídel – rozdíly mezi hradištěm, městem nebo pevností (urbs, civitas) a také hradem, hrádkem, nebo tvrzí (castellum). Tyto pojmy se totiž zdaleka nekryjí s tím, co si představujeme na základě archeologických výzkumů. Kosmas používal termín urbs jak pro pražské hradiště, tak pro velká města jako Řím nebo Řezno. Nakonec jsem se rozhodl překládat označení sídel třeba trochu neobvykle, zato ustáleně (součástí kroniky jsou desítky stran vysvětlivek a také rejstřík osob a míst – pozn. red.). Celou kronikou prochází jméno Praga – my si tak nějak myslíme, že víme, co to je… Jenže v Kosmově době to bylo pouze hradiště na ostrohu na levém vltavském břehu.

Jaký byl Kosmův hlavní sdělovací záměr? Určitě mu nešlo jen o „faktografi i“.

Nesmíme si psaní dějin od starověku do raného novověku představovat jako „suchou“ vědu, která jen sestavuje informace. Takové ostatně není ani dnes. Ve starověku a středověku patřila historiografie do literatury, tj. do všeho, co se traktuje písmem. Nebylo možné zaznamenat pouhá fakta – jaksi „nekrásně“. Při psaní se vždycky rovněž zvažovalo, co za zapsání stojí, a to i z ekonomických důvodů. Aby člověk mohl psát, musel dostat do hlavy už tehdy mrtvý jazyk. Latina se učila zpaměti, sestavovat nové texty znamenalo citovat ty starší – a Kosmův text je doslova protkaný texty, na nichž se on sám učil psát. Je zbytečné se ptát, jestli byl Kosmas spíš dějepisec, nebo zábavný spisovatel. Vzdělávací a estetická potřeba čtenářů se tehdy uspokojovala týmiž texty.

Co víme o Kosmovi jako o člověku?

Narodil se kolem roku 1045 – to je odhad na základě toho, že kroniku psal jako osmdesátník v posledních šesti letech života (umřel 21. října 1125). Studoval na pražské katedrální škole. V kronice vzpomíná, jak v kryptě sv. Kosmy a Damiána na Pražském hradě memoroval latinsky žalmy a při tom potkal poutníka, který tam hledal hrob sv. Radima. Studoval také gramatiku a dialektiku na prestižní škole v Lutychu (v dnešní Belgii). O tomto období psal velmi poeticky – jak ho Múza stále pokouší a vrací do vzpomínek na ty časy… Pak se vrátil do Čech, byl vysvěcen na kněze, působil jako jeden z kanovníků u hrobu sv. Václava. Osobně se stýkal s aktéry kroniky – zvlášť v případě její třetí knihy (ta pokrývá období od nástupu Břetislava II. roku 1092 do smrti Vladislava I. a nástupu jeho bratra Soběslava roku 1125 – pozn. red.)

A byl ženatý.

Byl, v kronice se zmiňuje o smrti manželky Božetěchy roku 1117. Měli syna Heinricha (Jindřicha). O něm se sice spekulovalo, že se jednalo o budoucího biskupa Jindřicha Zdíka, ale pak to bylo vyvráceno. Předpokládá se, že mohl být zástupcem další generace kapituly… Na základě toho, co o Kosmovi vím, jsem ho jako překladatel „modeloval“, aby mluvil jako vzdělaný člověk dnešním jazykem. Mám velmi rád zvlášť pasáže, kde mluví sám o sobě. Tam jsme mu jako čtenáři nejblíže. Ale rozhodně to nesmíme brát tak, že by se nám „zpovídal“ – je to autorská stylizace.

Co se dozvídáme o jeho víře?

Celou kroniku psal jako věřící člověk, kněz, jako určité morální zrcadlo opřené o křesťanskou víru. O prvních třinácti „pohanských“ kapitolách říká, že jejich obsah poznal z fabulosa relatio, od „starců“ a z jejich bájí, pohádek, nedůvěryhodných či nepravděpodobných příběhů. Ale poté přejde k odkazům na zdroje, které nazývá vera fidelium relatio, tj. „pravdivé“ zprávy získané od fideles, lidí „důvěryhodných“ nebo „věřících“. A začne vykládat křesťanské dějiny od křtu knížete Bořivoje. Kosmas taky neustále připomíná události týkající se pražských biskupů, jejich mravů a celkového vedení diecéze i kapituly. Té už v předchozí generaci dal novou formu vynikající probošt Marek; někdejším kanovníkům, které Kosmas označoval za „kentaury“, protože chodili ve světském oblečení, nařídil novou „štábní kulturu“…

Kapituly jakožto církevní instituce si tedy velmi vážil.

Sám sebe označoval za „služebníka Boha a sv. Václava“ – byl kněz a zároveň kanovník u světcova hrobu. Světce Kosmas považoval za úběžníky svého působiště – dokonce už kněžně Libuši vložil do úst proroctví, že na Pražském hradě, založeném na její pokyn, vyrostou „dva zlaté olivovníky“ – Václav a Vojtěch. Tato metafora se opakuje v celých českých dějinách… Kosmas se sice prezentoval jako historik státu, ale pro mě je jedním z nejdojemnějších míst kroniky pasáž ze třetí knihy o naprostém rozvratu země: nikdo neví, kdo je s kým, všichni se navzájem podvádějí, vraždí, Vratislavovi synové jeden druhého pronásledují a předáci jsou nešťastní (probíhá krutá „hra o trůny“). Kosmas se v tu chvíli obrací v modlitbě ke Kristu.

A byl Kosmas typickým dítětem své doby, podobně jako třeba Mistr Jan Hus nebo Martin Luther? Mám na mysli antisemitismus, šovinismus apod. A lze jim to vůbec vyčítat?

Určitě zastával mnoho běžných dobových stanovisek. Známý je jeho vztah ke všem okolním národům – „my“ versus „oni“, zvláště Němci, kteří jsou prý pyšní. O Polácích se vyjadřuje vůbec nejhůř, o Uhrech jen o málo pozitivněji. A samozřejmě u něj najdeme dobový antijudaismus – spíš než antisemitismus. Ten se ale projevoval ve společnosti běžně. Když knížata potřebovala peníze, zatlačila na židovskou komunitu. To určitě nelze obdivovat. Kosmas si na některých místech uvědomuje, že mnohé kroky nebyly dobré, typicky nucené křty Židů za křížové výpravy. I tehdejší biskup upozorňoval, že to není teologicky správné. Dodal bych však obecně: nejsme soudci historie.

Proč v současnosti vlastně studovat mrtvý jazyk – latinu?

Je to materiál k výbornému procvičení mysli. Její gramatika je systematická, a kdo si ji jednou osvojí, udělá si v hlavě „mřížku“ i na další jazyky. Ale především je to zlatá brána k historii – projdete jakýmkoli starým městem a všude vidíte latinská slova. Ta nejsou „cizí“, ale „naše“ – nám darovaná.

A nedokázala by kroniku dnes už přeložit umělá inteligence?

AI ještě není dost dokonalá, aby překládala z latiny se všemi těmi narážkami a hexametry. Nicméně po dokončení kroniky jsem se sám sebe ptal, jestli nejsem poslední člověk, který ji přeložil – nebudou to dál už jen kolegové roboti a kolegyně robotky? AI se při bádání využívá jako kterýkoli jiný moderní nástroj, jenže je třeba výsledky neustále ověřovat. Nedávno jsem si o Kosmovi povídal s AI, a když jsem asi potřetí opravil věcnou stránku obsahu, který mi nabídla, pronesla: „Velmi se stydím – omlouvám se!“ A já na to, že to přece neumí. „Máte pravdu,“ připustila, „obraty jako ‚stydět se‘ používám jen formálně. Ve skutečnosti žádné emoce neprožívám.“ To mi tak trochu připomíná film 2001: Vesmírná odysea.

Na čem nyní pracujete?

Po dokončení překladu kroniky jsem se vrhl na studium svých předchůdců (v 19. století Václav Vladivoj Tomek, slavný historik a žák Palackého, v roce 1929 Karel Hrdina; modernizace překladu pak provedly Marie Bláhová a Magdalena Moravová). Jinak jádro mé práce leží u břevnovských benediktinů a edice Pietas benedictina – loni v ní vyšly Dialogy Řehoře Velikého a chystáme další svazek Rozmluv Jana Cassiana.

Kromě toho překládáte liturgické texty pro liturgickou komisi ČBK.

Mám v ní na starost prvopřeklady z latiny – než se texty v týmu dále „opracují“ a schválí. Komise dlouhodobě podporuje projekt nového překladu Bible pro liturgické užití. Z jejího celku máme zatím zcela projednanou zhruba polovinu textů – zbytek je ve fázi prvotního přeložení (z celkem tří fází). Vznikající text Bible by se pak mohl dosadit do všech liturgických knih, a navíc vydat samostatně, aby se v Česku konečně zrušila dichotomie, že v kostele lidé slyší „jiné“ Písmo, než si čtou doma. Ale je to práce ještě na několik let. 

ONDŘEJ KOUPIL (*1972) vystudoval češtinu a latinu na FF UK. Působí mj. v Ústavu pro jazyk český AV ČR a na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci. Překládá z latiny, je autorem několika knih. V Benediktinském arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově pracuje jako editor knižní řady Pietas benedictina. Kronika Čechů vyšla letos jako 130. překlad v České knižnici, tj. bibliotéce nejdůležitějších literárních děl vzniklých v českých zemích (pod nakl. Host). V audioverzi je nyní k poslechu na vltava.rozhlas.cz.