Byl nastaven na časy válečné, kdy církev bojovala o přežití a kdy se Dominik coby syn letce z druhé světové války snažil stát v ohrožení pevně, s praporcem vztyčeným. Bojovná mentalita se možná vždy nehodila do mírových časů, ale kořeny utvářejí strom, který se časem rozkošatí po svém.

V roce 2008 vyšel pod záštitou dominikánské revue Salve k pětašedesátým narozeninám Dominika Duky obsáhlý almanach In spiritu veritatis (V Duchu pravdy), v němž se svorně sešli na jednom místě jména Dukovy ideové pravé ruky kněze a profesora Petra Piťhy, tehdejšího dominikánského provinciála Benedikta Mohelníka, předního evangelického biblisty Jana Hellera, Dukova mluvčího Norberta Badala, historika Tomáše Petráčka nebo kunsthistorika a architekta Norberta Schmidta. Jen pár let poté je všechno jinak. Jak došlo k proměně „koalic“ a k přeskupování pomyslných vojsk?

Válka, vězení a disidenti

Dominik Duka se narodil 26. dubna 1943 na Slezském Předměstí v Hradci Králové a od rodičů dostal jméno Jaroslav. Jeho otec František sloužil v protektorátním vojsku, ale během nasazení v Itálii dezertoval a působil jako zbrojíř perutě RAF. I po válce coby voják trávil hodně času mimo domov. Po roce 1949 noví vládcové Dukova tatínka degradovali na vojína a na dva roky uvěznili v komunistickém kriminále.

Touhou malého Jaroslava bylo stát se pilotem a nosit modrou uniformu. Oblíbil si pilotaspisovatele Antoina de Saint-Exupéryho. Po celý život měl dobrý vztah k armádě a službě, která si žádá oběti. Nakonec dal po setkání s jedním katolickým knězem přednost duchovní službě, která se konec konců skoro vždy stává také zápasem o věrnost. Jako klíčový církevní prožitek z dětství se mu vryl do paměti obraz odsunu řeholních sester po únoru 1948, kdy byly nakládány na korby náklaďáků a odváženy do pohraničí.

Na vojně v letech 1962–1964 působil ve slovenské Trnavě jako saniťák, takže mohl občas opouštět kasárna a chodit na bohoslužby. Roku 1965 byl napodruhé přijat na litoměřickou teologickou fakultu a do kněžského semináře, tehdy jediného v Čechách a na Moravě. Tam se setkal s mnoha budoucími církevními autoritami, mimo jiné s budoucím pražským arcibiskupem Miloslavem Vlkem. Vlk byl už tehdy činný v italském církevním Hnutí fokoláre, zatímco Dukovi byli svým vojenským řádem sympatičtí jezuité, nicméně se prostřednictvím proslulého intelektuála Metoděje Habáně přiklonil ke kazatelskému řádu dominikánů.

Mladý dominikán byl po semináři umístěn na první štaci do Chlumu Svaté Máří na Sokolovsku, jenže brzy se dostal do křížku s režimem. Přes zákaz nosil řeholní oděv a jako mladý kněz pracoval s mládeží, a proto byl brzy přeložen do místa bývalých komunistických lágrů – Jáchymova. StB nespala a brzy ho vyhnala do zapadlých farností na Podbrdsku, nakonec ovšem roku 1975 definitivně přišel o státní souhlas „k výkonu duchovenské činnosti“ a přestěhoval se „jako církevní laik“ do Plzně, kde v Revoluční ulici dominikáni zakoupili část domu a zřídili tam tajnou komunitu. Dominik Duka tam dorazil bojovně oděn v řeholním hábitu, aby vedl život „normálního člověka“ coby rýsovač v plzeňské Škodovce, což si později v různých rozhovorech nemohl vynachválit.

V druhé polovině 70. let se začal angažovat v podzemním vzdělávání budoucích dominikánů a zapojil se do přípravy samizdatových studijních podkladů spolu s polskými bratry kazateli. To neuniklo paranoidnímu zraku Státní bezpečnosti a roku 1981 byl v rámci razie v dominikánských domech (těsně po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku) zatčen a vyšetřován z trestného činu maření dozoru nad církvemi. Patnáctiměsíční trest si budoucí kardinál odseděl v Plzni-Borech, kde se setkal s řadou vynikajících osobností tehdejšího disentu: s jezuitou Františkem Líznou, Jiřím Dienstbierem i Václavem Havlem. Od té doby se datovala užší ideová výměna mezi Dukou a Havlem (odráží se v Havlových Dopisech Olze), kterou Martin Jirous později s ironickým nadhledem komentoval ve svých Labutích písních: „Do divokého světa fl ašek vrací se konvertita Vašek a lahve zvoní mu Te Deum.“ Známost s předními disidenty přijde Dukovi později vhod při různých vyjednáváních mezi církví a státem.

Když se Dominik Duka vracel z vězení, netušil, že se vyplní předpověď jednoho z konvertitů, jehož ve vězení pokřtil, Zbyňka Čeřovského: „Jednou budeš pražským arcibiskupem!“ Duka nicméně v letech 1986–1998 zastával funkci provinciála Československé dominikánské provincie – převedl tedy dominikánskou provincii až do svobodných časů.

Návrat do klášterů

Těsně popřevratová doba přinesla nové nároky na ty, kdo pracovali ve skrytosti a v podzemí, a to jak v církvi, tak mimo ni. Schopnost obstát pod tlakem, zapřít se a vydržet komunistickou buzeraci a šikanování se buď proměnila v občanský aktivismus, nebo u mnohých v rezignaci a touhu po restauraci církevních poměrů z první republiky. U dominikánů nastala horečnatá fáze návratu do zdevastovaných klášterů, mapování restitučních nároků týkajících se ukradeného majetku a promýšlení smyslu řádu kazatelů v postmoderních časech. Dominik začal učit biblistiku na bohoslovecké fakultě v Olomouci, kam se dominikáni-intelektuálové přesunuli z Litoměřic a z Prahy, působil i v řádové formaci dominikánů-kandidátů. A vždy se čile zajímal o politiku, kterou tehdy určoval silný vztah-nevztah dvou hlavních politických protagonistů devadesátých let: Václava Havla a Václava Klause.

Roku 1998 byl Dominik Duka ustanoven sídelním biskupem královéhradeckým, tehdy jediným z biskupů, který měl licenciát (církevní doktorát) požadovaný církevním právem k biskupské hodnosti. Biskup Duka byl jak na vrcholu své popularity mezi vzdělanými laiky, tak získal uznání ze strany představitelů státu. V Hradci Králové se to mimo jiné projevilo úspěšnou přestavbou obrovské (kdysi jezuitské) koleje na funkční akademické pracoviště s moderní knihovnou Nové Adalbertinum. Už v Hradci Králové se však projevila jistá nedůslednost v postojích vůči předchozímu režimu, když na postu generálního vikáře diecéze ponechal Josefa Sochu evidovaného v seznamu spolupracovníků StB, což se tehdy odrazilo v řadě kritických komentářů v médiích.

Dohoda se státem

Přesluhování na pražském arcibiskupském stolci se stalo údělem nejen pražskému kardinálu Dukovi, ale i jeho předchůdci Miloslavu Vlkovi, který roku 2010 sloužil už třetí rok navíc oproti předpisům církevního práva o abdikaci sídelního biskupa. V únoru 2010 přišel z Vatikánu příslušný dekret a Dominik Duka se stal novým pražským arcibiskupem.

Hned po několika týdnech se projevila Dukova geneticky vepsaná politická angažovanost: proti všem předchozím krokům Miloslava Vlka se Duka dohodl s prezidentem Václavem Klausem o mimosoudním řešení sporu o pražskou katedrálu a přilehlé budovy (2010), přičemž dohoda řešila také detaily společné správy katedrály ze strany státu a církve. Přátelství Duky s Klausem, „identitářsky“ obráceným antiklerikálem, který dřív označoval církev za jeden ze spolků podobných zahrádkářům a nepokrytě Vlkovi „nefandil“, se časem stávalo trnem v oku mnoha (nejen) liberálně smýšlejícím křesťanům. Klaus se ovšem stal Dukovým osobním přítelem a zastáncem „tradičních křesťanských hodnot“ a na konci svého prezidentování nechal projít svým „nepodpisem“ církevní restituce (byť s příchutí určitého politického handlu).

V lednu 2012 byl arcibiskup Duka papežem Benediktem XVI. jmenován kardinálem. Na svatovojtěšském stolci pak sloužil až do 13. května 2022. Ani po emerituře se ale nestáhl do ústraní, zůstával na stráži tzv. tradičních hodnot a veřejně se vyjadřoval k aktuálním kauzám (zřejmě nejznámější je soudní spor proti brněnským divadlům kvůli kontroverznímu představení Naše násilí, vaše násilí), účastnil se některých politicky ambivalentních oslav (autogramiáda v Beranově sále při vydání Zemanovy knihy Spiknutí za přítomnosti šéfky komunistů Kateřiny Konečné) a do minulosti zahleděných pompézních slavností (barokní svatojánská „šou“ Navalis). Tradice se v jeho pojetí stala beranidlem proti tzv. progresistům a obranou „malého stádce“ před zkaženým západním světem.

Za mladou generaci shrnul dost pregnantně poslední období kardinálova života v médiu Téma.21 publicista Ondřej Havlíček: „Napadlo mě, že jeho vyslovené přiznání (že už hlavně vzpomíná a nesleduje současný vývoj) je možná klíčem k proměně, jakou Duka v posledních letech prošel, a k postojům, které zastával. Na současné dění se nebyl schopný dívat v kontextu těchto dní… Potřeboval bránit sebe a svou rodinu, své postoje proti společnosti, která mu je měla chtít vzít. Nepřispěla k tomu jistě ani rychlost doby a množství informací ke zpracování, které je ve vyšším věku logicky výrazně náročnější.“

Jeruzalémská Bible i nové varhany

Na druhou misku vah postavme na dlouho platné plody kardinálova působení na veřejnosti: také z jeho iniciativy vyšla skvělá Jeruzalémská Bible, ovoce dlouholeté práce dominikánské Jeruzalémské biblické školy a překladatelů F. X. Halase a Dagmar Halasové. Neúnavně podporoval vydávání děl, jež mapovala především mučednické příběhy z totality (Josefa Toufara), a teologických spisů psaných v exilu (dílo prof. Karla Skalického). V jeho režii byl také návrat ostatků kardinála Berana z Říma do Prahy (2018).

Kardinál Dominik Duka bude mít poslední rozloučení v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze dva dny po svátku sv. Anežky České. Škoda jen, že při tom ještě nemohou hrát zbrusu nové překrásné varhany, o jejichž stavbu a instalaci se Dominik Duka zasloužil. Jeho odkaz tak bude prostřednictvím oněch křišťálových píšťal znít až v letech příštích.

Autor je salesiánský kněz, překladatel a publicista.